Vítejte v létě! Nora Grundová uvádí červnové číslo

Milé čtenářky, vítejte oficiálně v létě! Kdo by nechtěl letní slunovrat! Nejdelší prosluněné dny v roce přímo vedou naše myšlenky k tomu, že takhle bychom chtěli strávit největší část našeho života.

V posledních týdnech na mě nápadně často vyskakuje téma dlouhověkosti, o kterém jsem si myslela, že už bylo napsáno vše. Dostala jsem se k rozhovoru s japonskou vědkyní, dr. Iwamoto Mana, která se dlouhověkostí zabývá. Rozhovor přinese příští číslo, ale způsoby, jak žít co nejdéle co nejzdravěji a nejsmysluplněji, rezonuje už tímto číslem. Čeho se zbavit, aby nás to už nezdržovalo, a do čeho se naopak opřít. Vybavil se mi rozhovor, který jsem vedla někdy před deseti lety s belgickým demografem Michelem Poulainem, usazeném v malém Charleroi. Jeho jméno nikdo nezná, ale jeho objev z roku 2000 rozjel celý koncept, na který navázal posléze velký byznys. Doktor Poulain se v tom roce vydal na Sardinii zkoumat životní styl nápadně velkého počtu žijících a zdravých stoletých lidí na jednom místě. Vesnice s výskytem těchto lidí si na mapě kroužkoval modrou propiskou a... už jste doma, jde o slavné Blue Zones. Objevil podobné komunity i jinde po světě, na řeckém ostrově Ikaria, na japonské Okinawě... Posléze se k němu přidal novinář Dan Buettner, který si po čase značku Blue Zones zaregistroval a začal vydávat knihy, točit dokumenty (jeden je i na Netflixu) a otevírat semináře a pobytová střediska. V rozhovoru se mnou si doktor Poulain posteskl, že Buettner celý koncept překroutil, začal například hlásat výhody vegetariánství a podobně, přičemž v oněch modrých zónách právě o žádné exkluzivní stravování nešlo. Naopak, místní lidé tam pili víno, kávu, jedli sladké a tučné, nesportovali, nemeditovali, své tělo zkrátka příliš nesledovali. Všichni však jedli jen to, co si sami vypěstovali, ulovili nebo chovali ve chlívku, chodili do kopce a z kopce a trávili hodně času s širokou komunitou.