Milé čtenářky, vítejte oficiálně v létě! Kdo by nechtěl letní slunovrat! Nejdelší prosluněné dny v roce přímo vedou naše myšlenky k tomu, že takhle bychom chtěli strávit největší část našeho života.
V posledních týdnech na mě nápadně často vyskakuje téma dlouhověkosti, o kterém jsem si myslela, že už bylo napsáno vše. Dostala jsem se k rozhovoru s japonskou vědkyní, dr. Iwamoto Mana, která se dlouhověkostí zabývá. Rozhovor přinese příští číslo, ale způsoby, jak žít co nejdéle co nejzdravěji a nejsmysluplněji, rezonuje už tímto číslem. Čeho se zbavit, aby nás to už nezdržovalo, a do čeho se naopak opřít. Vybavil se mi rozhovor, který jsem vedla někdy před deseti lety s belgickým demografem Michelem Poulainem, usazeném v malém Charleroi. Jeho jméno nikdo nezná, ale jeho objev z roku 2000 rozjel celý koncept, na který navázal posléze velký byznys. Doktor Poulain se v tom roce vydal na Sardinii zkoumat životní styl nápadně velkého počtu žijících a zdravých stoletých lidí na jednom místě. Vesnice s výskytem těchto lidí si na mapě kroužkoval modrou propiskou a... už jste doma, jde o slavné Blue Zones. Objevil podobné komunity i jinde po světě, na řeckém ostrově Ikaria, na japonské Okinawě... Posléze se k němu přidal novinář Dan Buettner, který si po čase značku Blue Zones zaregistroval a začal vydávat knihy, točit dokumenty (jeden je i na Netflixu) a otevírat semináře a pobytová střediska. V rozhovoru se mnou si doktor Poulain posteskl, že Buettner celý koncept překroutil, začal například hlásat výhody vegetariánství a podobně, přičemž v oněch modrých zónách právě o žádné exkluzivní stravování nešlo. Naopak, místní lidé tam pili víno, kávu, jedli sladké a tučné, nesportovali, nemeditovali, své tělo zkrátka příliš nesledovali. Všichni však jedli jen to, co si sami vypěstovali, ulovili nebo chovali ve chlívku, chodili do kopce a z kopce a trávili hodně času s širokou komunitou.
V zásadě se vědci ohledně longevity včetně Poulaina i Iwamoto Mana totiž shodují na tom, že úspěšnou cestou k dlouhověkosti je udržovat tělo v lehkém nepohodlí. Prostě řečeno, pořád by nám měla být trochu zima a měli bychom mít trochu hlad. Na diskomfort totiž tělo reaguje zajímavě. Mírný hlad zbystří smysly (hladový vlk je v lovu úspěšnější než sytý), mírný chlad posiluje imunitu. Na pravidelné, mírné drncání kostry reaguje tělo posílením struktury kostí, což je zajímavý objev v souvislosti s osteoporózou. Drobná poranění na kůži hojí tělo vlastním kolagenem, jak zase dobře vědí ženy podstupující mezoterapie. Celá myšlenka velmi jemného stresu, který organismu svědčí, jde naopak proti snahám o radikální výkony. Kdo udržuje své tělo v mírném chladu, nemusí se nořit do ledové vody. Kdo je zvyklý chodit, nosit nákupy a dobíhat tramvaj, nemusí se odrovnat v posilovně. Kdo přirozeně málo jí, nemusí držet žádné drastické diety ani detox. Rozumíme si. Pojďme si tedy užít ono jemné nepohodlí, v létě člověku totiž nic nevadí, a pojďme se zamyslet nad tím, čím smysluplným ten náš krásný dlouhý život naplníme. To je totiž také podmínka úspěšné dlouhověkosti.
Krásný červen