Studio visit #9 ESTER

Ester, jak je pro tebe důležité místo, kde tvoříš?

Skvělá otázka na začátek, prostor je v podstatě jeden z hlavních prvků, jež mne zásadně při práci formují. Vnímám ho jako neoddělitelnou součást tvorby, jež se do výsledných pláten určitým způsobem propisuje. Ať je prostor jakýkoliv, malý, velký, špinavý, sdílený, nebo v něm současně žiju, pokaždé se v díle dané prostředí promítne. Místo, ve kterém tvořím, je samo o sobě pro mě velkým tématem, vystřídala jsem několik druhů ateliérů. Od ateliéru, ve kterém jsem žila přes dva roky, kde nebyl snad kousek bezpečnýho místa, tím myslím místa, kde by nebyla barva nebo nějaký rozprášený pigment. Přes ateliér sdílený s přítelem Davidem Krňanským. Absolutně vražedná kombinace čistě geometrické abstrakce a expresivní gestické malby. Tohle prostě dohromady nefungovalo ani trochu, David mě po chvíli začal nenávidět a ateliér jsem mu prakticky do čtrnácti dnů zničila. Až po ateliér velký zhruba 200 m². Dokonalý prostor s velkými okny, s funkčním topením, nekonečným stropem a je tu jen a jen pro mě.

Jak promlouváš o své tvorbě?

Kdybych měla své dílo shrnout jedním slovem, bylo by to „anti“. Inspirace pro mou tvorbu pramení z mnoha zdrojů – hudba, experimentální film, literatura, subkultury, vzpomínky. Fascinují mě také industriální prostory a stroje. Ve svých obrazech často reflektuji lidskou zkušenost, přirozenost, lhostejnost i surovost, ale nedělám to jako kritiku. Moje díla mohou být popisem nebo karikaturou, často nesledují lineární děj. Velmi mě ovlivňuje experimentální film, zejména kontroverzní žánry plné násilí a transgresivních obsahů. Z literatury je to například Chuck Palahniuk, jehož směs násilí, absurdity a humoru je pro mě klíčová.

Vrstvy. Přesah. Rovnováha?

Vrátím se opět k prostoru. Nutno zmínit, že prostředí ateliéru je zkrátka moje svobodná zóna. Zastávám v něm různé role, někdy jsem dělník obdělávající kus špinavého plátna a k malbě přistupuju jako k výrobě nějakého produktu. Někdy studuju kresbu, oprostím se od tradičního přístupu k velkoformátové malbě a zkoumám plátno jako kus nerovnoměrně utrženého papíru. Sedím nebo ležím na kusu plátna a vykresluju tužkou, uhlem nebo nějakým laciným pastelem nekonečné repetitivní motivy do úplného zbláznění. Jindy jsem zase surová a gestická, jde mi o zachycení určité situace a energie, kterou chci prostě jen vměstnat přímo na to syrové nenašepsované a pošlapané plátno. A často chci prostě jen zkrátka lacině šokovat. V ateliéru si připadám jako chlap, všude je prach, špína, nepořádek, chaos, všechno je zničený, nic nemá své místo a nic není zakázaný. Na konci procesu si prostě jen vydrhnu ruce a jdu domů. Tam jsem zase ženou, přítelkyní, starostlivou mámou a zítra zase znovu, zpátky do rachoty.

Jak moc složité je být autentický v dnešní době?

Nemyslím si, že v dnešní době je být autentický nějaký problém, ta autenticita se může projevit i v remixování již existujícího. Sama to ve své tvorbě používám, vědomě přejímám již existující motivy a modifikuju, dekonstruuju a deformuju je do nějaké nové podoby.

Máš nějaký denní rituál?

Nemůžu být bez hudby a hlavně bez snídaně. Já zkrátka nezačnu den bez snídaně, buď od Davida, nejlepšího kuchaře, nebo si prostě někde musím dát snídani, vždycky. Já vařit neumím, neumím upřímně ani čaj, vždycky když si udělám čaj, je buď málo vylouhovanej, nebo moc, nemám prostě cit na to stát u plotny.  David umí ten nejlepší čaj na planetě.

Tvoje nejoblíbenější kniha. A typ literatury, který je v tvém výběru nejčastější. 

V knihách vyhledávám určitou kontroverzi, zajímá mě explicitní zobrazování různých společensky tabuizovaných aspektů, naturalistický popis všelijakých kontroverzních scén a detailů temných scenérií, nebo určitá syrovost a nebezpečí, kterému se běžně snažíme v životě vyhnout. Baví mě se prostřednictvím knihy dostat na zakázaná místa a všechny ty scény si barvitě představovat.
Kdybych měla specifikovat literární žánr, který se u mě v knihovně nejčastěji objevuje, tak je to asi transgresivní literatura.  Ian McEwan a jeho prvotina, sbírka povídek „První láska, poslední pomazání“ je právě i moje první kniha, kterou jsem dostala od své první lásky Adama M., a tahleta Ienova prvotina mi prakticky otevřela nový dveře k literatuře, o které jsem neměla ani páru, že vůbec existuje.

Budoucnost. Plány?

Aktuálně řeším nějaké výstavy a spolupráce v USA, taktéž spolupracuji s Austrálií a na Česko jsem trochu zanevřela. Každopádně reálně netuším, co se v příštích dnech bude dít, poslední dobou si užívám přítomnost, vidím, jak Dakota, moje dcera, neuvěřitelně rychle roste a já stárnu a všechno se mění, a to, co bylo včera, už neplatí, a co bude zítra, to snad ani nechci znát. Neplánuju, nic neočekávám a s ničím nepočítám. Teď, nebo nikdy.

Co si myslíš o eventu Studio visit?

Studio visit mi přijde jako zajímavý projekt přispívající k dalšímu kulturnímu rozkvětu u nás. Je důležité neustále obohacovat naše prostředí o nové umělce a jejich tvorbu. Studio visit má už v samotném názvu jasný cíl, a to dostat diváka až k samému základu vzniku uměleckých děl. Díky tomuto projektu se můžou budovat vztahy mezi diváky a umělci, přímo v jejich přirozeném prostředí, kde se rodí zásadní myšlenky a ideje formující výsledné dílo.