Proč je Nightbitch s Amy Adams „must-see“ pro všechny (moderní) matky

Film je absolutním must-see pro všechny nové rodiče (a hlavně matky), které byly vrženy do naprosto neznámé role, s níž si neumí úplně poradit. 
Scénář podle stejnojmenného hororového románu Rachel Yoder z roku 2021 napsala Marielle Heller – z velké části kvůli hněvu, který pociťovala poté, co se stala matkou, a který následně prosákl i do jejího osobního a pracovního života. Právě tato prapůvodní emoce hrdinku vrací do „továrního nastavení“, kdy se pod vlivem mateřských instinktů a probuzených zvířecích instinktů mění v šelmu (naštěstí jen ve vlastní hlavě).

Snímek balancuje místy na pomezí skvěle zpracovaných nuancí a naopak velmi prvoplánových stereotypů, které byť na jednu stranu kazí jinak skvěle zpracované téma, na druhou stranu pomáhají porozumět těm, kteří v této situaci (zatím) nebyli. Je tu skoro vždy nepřítomný manžel, který nechápe, co se stalo s jeho manželkou, „divné“ maminky z kroužků i bývalí kolegové, s nimiž si již nemá hlavní hrdinka co říct.
Mimochodem Adams je jako vždy fantastická – pomáhá i tělesná proměna (místo Giselle z Enchanted spíše čekejte Bev z Hillbilly Elegy), kdy tíhu „maminkovských kil“ cítíte při každé scéně.

Nightbitch v podstatě novopečeným rodičům říká: „Nebojte, nejste v tom sami!“ Podrží vás na hodinu a půl za ruku a ukáže možnou cestu ven ze slepé uličky, ve které jste se jako člověk ocitli. Antropologické vsuvky a možné déjà vu z vlastního dětství slouží jako oslava mateřství, které západní civilizace zbavily jeho důležitosti a posvátnosti a úspěšně jej degradovaly pouze na kariérní mezičas nebo (v případě Ameriky neplacenou) dovolenou.

Pomineme-li trochu neorganické (a vizuálně nikterak povedené) metamorfózy, na které ve filmu ani záměrně nebyl kladen velký důraz, dostaneme opravdu pozitivní film plný naděje o tom, jak je důležité se v chaosu, který nebude trvat věčně, najít, znovuzrodit se a… projít si tím celým znovu!