Ondrej Nepela: film na Netflixu připomíná legendu československého krasobruslení

Josef Trojan v hlavní roli ztvárňuje Nepelu jako introverta, který se neumí radovat z triumfu tak, jak by se od olympijského vítěze čekalo. Zlato ze Sappora pro něj není vysněným cílem, ale spíš vrcholem, za nímž už následuje jen únava, smutek a touha zmizet. Zmizet z „milujícího“ objetí socialistického Československa, které ho obdivuje, ale zároveň mu zakazuje žít svobodně – odejít do zahraniční lední revue, otevřeně mluvit o své sexualitě, rozhodovat sám o sobě.

Film pracuje s motivem „zlaté klece“ velmi civilně. Nepela není bouřlivák ani rebel. Je tichý, citlivý, uzavřený. Jeho vnitřní boj kontrastuje s blyštivým světem krasobruslení – sportu, který na první pohled působí svobodně, elegantně a lehce. O to silněji pak vyznívá fakt, že právě na ledě musel Nepela nosit uniformu s československým znakem a podřídit se estetice i pravidlům, jež neměl šanci ovlivnit.

Důležitou roli v jeho životě sehrála trenérka Hilda Múdra (Zuzana Mauréry) a také krasobruslařka Hana Mašková (Antonie Formanová) – talentovaná sportovkyně a Nepelova blízká přítelkyně, jejíž tragická smrt ještě prohloubila jeho pocit osamění. Právě tyto vztahy dávají filmu intimní rozměr a připomínají, že za ikonami sportovních dějin se vždy skrývají křehké lidské příběhy.

A ty nejsou v československém krasobruslení výjimkou. Naše historie je plná osobností, které formovaly světový led – často navzdory době, ve které žily. Ája Vrzáňová, dvojnásobná mistryně světa, která nakonec emigrovala do USA. Karol Divín, stříbrný olympionik z Innsbrucku 1964, známý svým charismatem a uměleckým pojetím jízdy. Sourozenci Eva a Pavel Romanovi, čtyřnásobní mistři světa v tancích na ledě. A samozřejmě Hana Mašková, olympijská medailistka z Grenoblu 1968, jejíž kariéru i život ukončila tragická nehoda.

Právě na tuto tradici dnes navazuje současná generace – a symbolicky se k ní hlásí i letošní mistrovství světa v krasobruslení v Praze. Událost, která přivede do české metropole elitu světového ledu, není jen sportovním svátkem, ale i kulturní připomínkou toho, že krasobruslení u nás vždy bylo víc než jen výkon. Bylo zrcadlem doby, osobní výpovědí i únikem.

Film Nepela možná není velkolepým sportovním eposem ve stylu Zátopka. Je pomalý, tlumený, místy bolestně tichý. O to víc ale rezonuje dnes – v době, kdy se znovu ptáme, jakou cenu má úspěch, pokud je vykoupený ztrátou svobody a autenticity. A připomíná, že led, po kterém se tak lehce klouže, může být někdy zatraceně tenký.

Nepela není filmem o vítězství. Je to portrét sportovce, který se ocitl na hranici vlastních možností i dobových očekávání. V kontextu letošního mistrovství světa v Praze připomíná, že krasobruslení má u nás hlubší paměť – a že některé příběhy stojí za to vyprávět bez patosu, ale s odstupem.