Nora Grundová uvádí červnové číslo Harper’s Bazaar

Milé čtenářky,

na svém soukromém profilu Facebooku mám tak fantastickou, mnou pečlivě kurátorovanou a vypreparovanou skupinu přátel, že kdyby planetě šéfovali tito lidé, jsme už dávno ve velmi vtipném, chytrém, vizionářském a sexy ráji. Nicméně poslední dva roky jsou i tito moji oblíbení hrdinové často citlivější, než by sami připustili. Na svých profilech často musí bránit svoje vlastní statusy, vzájemně se blokují a odblokovávají, končí tu v přímém přenosu řada dlouholetých přátelství a vztahů, komplikované debaty se řetězí, kroutí a rozvětvují a vůbec to je docela o nervy. Zjistila jsem, že i já jsem se tam začala chovat jinak. Především jsem zmlkla. Vždycky něco rozepíšu a pak zkracuji, až z toho zbude pokaždé stejný, banální komentář: Lidi, nechte se. Neserte se. Just be nice. A pak i to smažu. Minulou neděli jsem se potkala s kamarádem na kafi. Máme spoustu let takový rituál, sedíme v nějaké krásné kavárně, pijeme kávu a každý si u toho čteme svůj tisk. I několik hodin. Občas to jeden pro druhého shrneme, ale jinak je to nejtišší přátelství, jaké znám. On je přitom schopen napsat na jakékoli civilizační téma knihu, je jeden z nejbystřejších lidí, co znám, a mohu říct, že jsme oba velmi zběhlí v nejrůznějších meditačních technikách, mindfulness, vipassaně, máme měsíce prodebatované s vědmami a mudrci atd. Jako vycvičení stopaři se umíme vydat na počátek jakékoli emoce, své i těch druhých. Řekla bych, že oba jsme si prošli i duchovní pýchou a pádem. Mluvili jsme pak na té kávě o těle jako zdroji blaženosti, o bezvýhradné lásce, o tom, že láska spočívá v přijetí úplně všeho. A také o tom, že to je práce jednoho každého, každý se musí zabývat jen sám sebou, nikým jiným. Museli jsme se smát, jak jsme po té pokročilé duchovní pouti došli zase na její začátek. Nebo konec? Zkrátka, že řešení veškerých složitostí spočívá v tom, že by se lidé vzájemně měli nechat. To stačí. Být na sebe hodní. Just be nice. V jedné z povídek ve sbírce Slepá vrba, spící žena Harukiho Murakamiho zmíní jedna z postav: „Někdy si myslím, že lidská srdce jsou jako hluboké studny. Nikdo neví, co leží na jejich dnech. Jediné, co člověk může, je představovat si to podle toho, co jednou za čas vyplave na hladinu.“

Přeji vám krásný červen,

šéfredaktorka Nora Grundová