Nora Grundová představuje listopadové číslo: O harmonii, ke které podzim přímo vybízí

Milé čtenářky,

vítejte u listopadového čísla.
Mám už pár let zvyk začínat ráno ponořením se do ledové vody v lysolajském jezírku, kde má voda stabilních 14 stupňů. Vyvěrá z nedaleké Zázračné studánky a její neskutečně lahodná voda má léčit oči. Nejde ani omylem o nějaké otužování à la Wim Hof, jde opravdu o koupel ve vodě, která je shodou okolností tak studená, že má její teplota na člověka až duchovní účinek. Máme takový rituál s dvěma mými přítelkyněmi, že se téměř každý den ráno posbíráme z domovů jedním autem, bydlíme všechny kousek od sebe a vyrazíme za rozbřesku za Prahu v hadrech, které dobře sají, hřejí a vypadají, jako bychom je vytáhly z popelnice. Buď jsme tam samy, nebo se k vodě přiloudají nám podobné existence a ohromující zážitek z pár ostrých temp ve vodě, z které celé tělo nejdřív bolí a pak hoří, nás tam všechny sbližuje. Nemluvíme o tom, ale je to všem jasné. Každý z těch pár ranních návštěvníků ví, o co jde, ta umělá tůň je opravdu malá, a tak se pohybuje tiše, ohleduplně, diskrétně... Posedáváme na kamenech kolem, hřejeme se v prvním slunci... Uvědomila jsem si nedávno, že je to naprosté štěstí. Poté se vždycky přesouváme do blízké kavárničky se skvělým kafem u břehu Vltavy, kam lze dojet jen autem a kde jsme víceméně samy. U kavárny je malé parkoviště zhruba pro osm aut a vyžaduje velkou ohleduplnost a pochopení všech, kdo tam parkují a jdou si pro kávu, že pokud si nevyjdeme vstříc po vzoru tetrisu, nikdo nezaparkuje ani nikdo nevyjede.

Minulý týden do jednoho takového jemného rána na parkoviště vjela žena, která se tam očividně ocitla omylem. A celá ta tichá plynulost ji vytáčela do nepříčetnosti. Zaparkovala tak, že se nemohla vymotat, a tak se začala na lidi vztekle vrhat, lomcovat dveřmi jejich aut, štvalo ji, že tam parkují, že tam jsou, že pijou kafe, že je ráno, že je hezky a že se ona vzteky z parkoviště nedostane. Lidé jí s pobavením vlídně vysvětlovali, že musí jen pár metrů odcouvat, po čemž vytáhla mobil a začala zběsile fotit auta, že to rovnou posílá na policii. Sledovaly jsme ji s kamarádkami zachumlané v županech a vložily se do situace ve chvíli, kdy namířila mobil na naše auto, které má STK z bůhvíkdy. Vytáhly jsme rovněž mobily a vysvětlovaly zuřivé ženě, že i my ji můžeme natočit. Jak mě, vždyť já nic nedělám, křičela na nás úplně bez sebe, pak skočila do auta a cloumala volantem, až se z parkoviště vyviklala jako zub. Zbyli jsme tam po ní všichni lehce zkoprnělí, usmívali jsme se na sebe a popřáli si krásné ráno.

Celý příběh nemá silnou pointu, chtěla jsem v rámci něj totiž mluvit o meiwaku o kakenai, konceptu o neobtěžování, nepřekážení... , a jak je to s každým rokem pro mě důležitější. Je to v Japonsku rozšířené společenské pravidlo, které se tam vštěpuje už lidem od dětství. Je to návyk, který by mělo mít co nejvíc lidí v krvi. Jasně, v Japonsku ho někteří dovádějí do extrému, že jdou raději umřít, než aby byli rodině na obtíž. Má to mnohem udržitelnější, jemnější variantu, která se mi líbí, a přála bych si, aby se u nás šířila. Když o vás někdo zavadí, setkáte se pohledem, kterým on se omluví a vy omluvu přijmete. Když někdo vstoupí do místnosti, do vlaku nebo přijde k jezírku, nejdřív se rozhlédne, ztiší hlas, ztiší mobil.

Při meiwaku o kakenai nejde o konání viditelného dobra, snahy se zavděčit, nebo naopak o očekávání vděku. Je to styl života, vnímání a respektování okolí, nezatěžování ostatních lidí nebo krajiny svou existencí, odpadky, hlukem, nároky, zbytečným ztěžováním stavu věcí... Pochopení, že jeden druhému můžeme uhnout, pustit ho, vyhovět, nepřekážet, protože to nijak nekoliduje s naším egem, a naopak to přispěje k hladkému plynutí věcí. Neznamená to, že se má člověk nějak upozadit, působit sám sobě příkoří, vyhýbat se pravdě nebo nepříjemným rozhovorům, ale věřím, že není třeba všechno komplikovat pro efekt a zraněné ego. Jde o jemná gesta, která nemusí ani nikdo jiný postřehnout. Možná celý ten úvodník je o mojí touze po harmonii, ke které podzim přímo vybízí.

Krásný listopad

šéfredaktorka Nora Grundová