Nora Grundová: Bylo mi ctí...

Vracím se opakovaně v posledních měsících v myšlenkách k příběhu slavné portugalské klavíristky Marie João Pires, který se stal v květnu roku 1999, je to vlastně docela známá historka. Nesmírně talentovaná koncertní klavíristka známá svým přednesem Mozartových děl, byla právě ve Francii, když jí zavolali, jestli by mohla následující den zaskočit za nemocného kolegu a odehrát v amsterdamském koncertním sále Concertgebouw veřejnou generálku. Maria João Pires do telefonu zaslechla Mozartův klavírní koncert č. 23 A dur, který měla dobře nazkoušený. Až když seděla přede dvěma tisíci lidmi u klavírního křídla a orchestr pod taktovkou Riccarda Chaillyho spustil orchestrální úvod, došlo jí, že slyší začátek úplně jiného klavírního koncertu, a to č. 20 d moll. Z té chvíle existuje videozáznam, na kterém klavíristka panikou ztuhne, schová hlavu do dlaní a jednou větou vysvětluje dirigentovi, že byla připravená hrát něco jiného. Orchestr nepřestává svých pár minut úvodu hrát, Chailly s nervy ze železa nepřestává dirigovat a mezi kmitajícíma rukama jen Marii João Pires povzbudí, ať to zkusí a vzpomene si, vždyť ty koncerty dobře zná. A pak nastane ten stěžejní zázračný moment. Ve tváři úplně bílá klavíristka, která u sebe na toto concerto nemá noty a hrála ho naposledy před rokem, se pohrouží do sebe, ve vteřinách se přeladí na jiné dílo, položí ruce na klaviaturu a nechá skrze sebe proudit svůj talent, hudební i svalovou paměť, všechno, co umí. Koncert č. 20 d moll odehraje bez jediné chyby.

V čem vidím pointu? Naše hlava a tělo toho umí zázračně moc, víc, než si vědomě připouštíme. Později Pires uvedla, že žádnou výjimečnou hudební paměť nemá a že se zkrátka musela té chvíli podvolit a nechat sebou to, co umí, proudit ven. Vidím v tom příslib pro nás všechny do nového roku. Nejsme všichni klavíristé s Mozartovými koncerty, ale můžeme nechat skrze sebe proudit to nejlepší, co umíme a v čem se naše tělo, paměť a náš talent cítí jistě. Bude to skvělý rok.

Na anonymním účtu @poetrifieddiary se objevila báseň, kterou posléze citoval britský herec Russell Geoffrey Banks, proto je v mužském rodě. Nejde tolik o druhou půlku života, ale spíš bychom takto mohli vstoupit do roku 2027:

Nemám sebemenší zájem trávit druhou polovinu života dokazováním, kolik toho vydržím.
Přežil jsem dost.
Byl jsem dost statečný.
Byl jsem dost silný.
Dost jsem všechno držel pohromadě.
Nechci další život postavený na tom, co všechno unesu.
Chci život, který je v dlaních měkký.
Pomalá rána.
Bosé nohy na podlaze v kuchyni.
Smích, až bolí břicho.
Květiny na stole jen tak.
Útulné večeře.
Otevřená okna. 
Hudba v kuchyni.
Říct ano, protože chci.
Říct ne bez vysvětlování.
Odpočívat, aniž bych si to nejdřív zasloužil.
Chci svůj život vychutnávat.
Ne se z něj vzpamatovávat.
Nechci být odolný.
Chci být odpočatý.
Nechci dál přežívat.
Chci být v bezpečí.
Druhá polovina smí být krásná.
A měkká.
A plná.
Vydržel jsem dost.
Teď chci prostě žít s radostí.