Milé čtenářky,
vítejte u únorového čísla. Také vás únor zaskočil, protože ještě ráno přece byly Vánoce? Každý rok mám dojem, že ty dva týdny od Chanuky přes Vánoce ke Třem králům se podivně roztáhnou do všech stran a na konci těch převalujících se hodin už vůbec nevím, jestli je úterý, nebo sobota a jestli je šest ráno, nebo večer. V tom zvláštním čase se nedá vyhnout přemítání, jaký ten další rok bude, až nabere aspoň nějaké obrysy a jakž takž rytmus. Dříve když se leden přehoupl do února, mívala jsem dojem, že do blížícího se jara bych měla vstoupit s nějakou novou misí, a pokud si pamatuji, vždy jsem na sebe nějaké nároky měla. Letos je to jiné. Přečetla jsem k tomu self-help knihy, články a vyslechla moře podcastů, jejichž tituly se stydím uvést. Nicméně jsem z nich pro letošní únor vydestilovala několik zásad.
Nastal čas pro náš osobní nerůst. Sebezdokonalování a prodlužování života jsme poctivě věnovali poslední roky a v zásadě úspěšně jsme se dostali na dosah té nejdokonalejší verze sebe sama a v očích
se nám odráží lesk zlatého grálu. Jsme už daleko a okolnosti světové i místní jsou divoké, letos proto navrhuju spokojit se se současnou verzí sebe sama, nic extra po sobě nechtít a vrhat se aktivně jen do věcí, které nám přinesou radost. Ono se to na nás hned pozná, ve chvílích radosti se zapomeneme v čase a rozsvítíme se jako dotažená žárovka. Řekla bych z pozorování, že jsme všichni docela unavení. Proto navrhuju odpočinek od snažení a v létě se uvidí.
Na konci roku jsem se přestěhovala a jako jediné předsevzetí pro rok 2026 jsem si zadala vybalení všech krabic. Jinak chci být stejná jako loni. Když jsem to vyprávěla v redakci, ukázalo se, jsme na tom dost podobně, že Veronika si chce v roce 2026 uplést jednu rukavici, kamarádka Martiny si chce letos jen krásně upravit obočí a jiné mé přítelkyně chtějí jen přesadit svou monsteru do čerstvé hlíny.
Pojďme se aspoň experimentálně za ničím a nikým nehonit, nepřesvědčovat nikoho o své hodnotě, ještě víc a ještě lépe a ještě ZŘE-TEL-NĚ-JI. No way. Vlastní hodnotu máme znát především my sami, a kdo si co o nás myslí, není naše věc. Jestli
je kolem nás někdo agresivní, protivný, lakomý? Let them, jak neustále opakuje Mel Robbins. Není náš problém, že takoví jsou, nás se týká jen to, co z toho si k sobě pustíme a jak to necháme zasahovat do našeho života.
Máte deset kilo navíc? Tak mějte deset kilo navíc i dál, oblečení už na to máte a stejně si toho všímáte jen vy sami. Mezi námi snažícími se ženami panuje obava, že pokud se rozhodneme dělat jen to, co skutečně chceme, skončíme rezignovaně s nohama na stole a s mobilem v ruce, obsypané naprokrastinovanými úkoly a nenaplněným očekáváním. Možná to ale bude jinak a na online brainrot ani nevzpomeneme. Namísto aplikací, které nám různě vyměřovaly a omezovaly proscrollovaný čas, protože seznam povinností z nás prostě vysával život, si vybereme rozkoš nebo aspoň radost, do které zapojíme obě oči a obě ruce, představte si za tím úplně cokoli.
Když se nám bude chtít na procházku, naplánujme si ji co nejdřív, to samé plavání, tancování, to samé sex. Všechno dělejme co nejdřív, jakmile to aspoň trochu půjde. Nelze čekat na nic, stejně jako nelze přemlouvat realitu, aby nám někdy v budoucnu byla nakloněna víc a lépe.
Sahejme po všem radostném a víc po sobě nechtějme. Jak to dopadlo, si povíme v březnu.
Nora Grundová
Šéfredaktorka Harper’s Bazaar nikdy nevynechá zajímavou knihu, nejnovější výstavu nebo divadelní hru.
Meet The Maker: GUNIA Project
Nora Grundová uvádí nové, březnové číslo
Nitě, ruce, myšlenky