Milé čtenářky, vítejte u prosincového čísla, našeho posledního čísla tohoto roku. Následující slova píšu vám, ale i svým přítelkyním, které v posledních měsících řeší nejvíce jednu a tu samou věc: vztahy. Přicházím proto se zásadní radou, která vám změní život. Jestli to chceš, ber, co je.
Tohle moudro jsem pro své nejbližší přítelkyně vyabstrahovala po zhruba deseti za sebou jdoucích nočních vzrušených debatách po whatsappu (nacházíme se na různých kontinentech). Téma bolestně mezikontinentální: řešily jsme vztahy a kvazivztahy zaseklé v různých stadiích. Všechny tedy víceméně visely na vlásku, žádný nesplňoval naše představy, zato bouřlivě cloumal naší fantazií, takže namísto protějšků z masa a kostí se našimi představami procházely námi brutálně editované a vysněné verze. Nabíhaly jsme na ostny vlastního očekávání a vzývání potenciálu.
Jeden muž, sám neskutečně originální, přitažlivý a talentovaný potenciál, i když vlastně těžko říct, protože dost možná se všechen ten potenciál taky zrodil jen v mojí hlavě, mě na moje operování potenciálem sám upozornil. Vyprávěla jsem mu o jednom nespokojeném umělci, celoživotně zahleděném do své diskutabilní tvorby. Má ale potenciál, říkala jsem mu. Nechovej se jako maminka, řekl mi, potenciál máš povoleno vidět jen ve svých dětech, u všech ostatních si všímej výhradně toho, co je, co vidíš, co leží na stole. Co tam není, to neexistuje. Zasmál se a odporoučel.
Jde o to, co kdo nabízí, a hlavně co nenabízí. Než jsem všechny své přítelkyně včetně sebe vystavila úvodní úvaze, stálo nás to ve zprávách strašných sil, analýz a trápení se, proč nám ten člověk nechce dát to, co nikdy nenabízel. Říká se, že všichni máme schopnost v prvních deseti vteřinách spatřit v tom druhém přesně to, co je zač. Všechno. Pak jasný pohled zakalí emoce, přání, touhy, vášeň... Chce vás vidět dvakrát do měsíce? Nepíše každý den? Nepřestěhuje se kvůli vám na jiný kontinent? Ok. Je to, jak to je, nikdo nikdy nemá v plánu chovat se k druhému lépe po uplynutí nějaké zkušební lhůty.
Velkou úlohu ve vztazích mých drahých přítelkyň (a mých) vedle lásky hraje limerence. Zamilovanost, a až obsedantně zaměstnané myšlenky tím druhým. Limerence na rozdíl od lásky nepotřebuje příliš mnoho činů a příliš mnoho pravdy, vystačí si se zlomky reality, živí ji drobečky pozornosti a fantastických momentů a absence konzistentnosti a pocitu bezpečí. Pak stačí zpráva na telefonu a s přítelkyněmi ji podrobíme analýze, jako by šlo o svitek od Mrtvého moře. Sleduju americko-izraelskou vztahovou koučku a slavnou dohazovačku Aleezu Ben Shalom. Ta klade každému na srdce, aby spíš než tomu druhému kladl otázky sám sobě. Spoustu otázek. Je ten člověk vhodný a má zájem se mnou něco vybudovat? Co vlastně chci? A když se rozhodnete, že veškerý ten potenciál necháte jít, nezaměňujte stesk a touhu za důvod k tomu ve vztahu zůstat.
Vlastně jsem chtěla celý editorial shrnout do té krátké věty, která se týká vztahů: Milujte a sněte a konstruujte jeden vzdušný zámek za druhým. Ale jestli to chcete, berte, co je. Zde to, mé milé přítelkyně, máte.
Přeji vám krásný prosinec
Nora Grundová
Nora Grundová: O krátkosti života
Nejlepší životopisné snímky o hudebních legendách
Meet The Maker: GUNIA Project