IN MEDIAS RES

Zapomeňme na stereotypy apropriovaného folkloru, krčmových bitek a dvorků se slepicemi, periferie nám zkrátka ukazuje, kde chybujeme v aglomeracích. Chladně neosobní, dystopická architektura, která už dávno nemá nic společného s vkusně utilitárním minimalismem funkcionalismu nebo Bauhausu; zeleň neustále ustupující dalším parkovištím, outdoor gymům a „developerským“ (uvozovky zcela namístě) projektům.

Na jedné straně stoupající vzájemná agresivita cyklistů vs. motoristů vs. chodců; na straně druhé nekonečné moře znepokojivě pasivních, duchem nepřítomných entit neustále fixovaných ke svým digitálním zařízením, kde okolní svět je jen pouhou kulisou pro ten virtuální a ve kterém, kromě mnoha jiného i móda už dávno ztratila svůj pracně získaný kredit. I proto nebude tento text primárně o ní. V současnosti se totiž nenachází v bodě krize, ale v něčem horším – nemá v talonu nic, co by ji z této situace vyvedlo. Nemůže se zachránit ani prostřednictvím solitérního konceptu „mode pour la mode“, kdy by stačilo tvořit pouze pro úzký okruh odborných a osvícenějších komunit. I to nejotrlejší, desetiletími turbulencí vycvičené publikum znalců a nadšenců pomalu, ale jistě ztrácí i poslední zbytky svého zájmu. Opona definitivně padá.

ZA KONCEM JEDNÉ ÉRY

Uměle optimistický vesmír LinkedInu a iluzorní utopie Instagramu jsou jedna věc, realita druhá. Existuje „pravda“ a – pravda. Mezinárodní týdny módy sotva před pár dny opět vydaly svá nelichotivá svědectví o úpadku postrádajícím veškerou originalitu a neustále se opakujících obrazech. Tatam – a zřejmě nenávratně – je vrcholné období Bryant Parku a Grand Palais, všechno úsilí a promyšlené strategie se utopily v moři trendů „ugly chic“, „archivního dědictví“, „old money“, „ivy league preppy“ a podobných zprofanovaných klišé. O hře na škatulata jsme již psali, dnes už se transformovala přímo do všeobecně akceptovaného modu operandi. Fenoménem dneška jsou reference, přesněji závislost (nejen) velkých módních domů na neschopnosti jakéhokoli neotřelého přístupu ve prospěch lovu v revírech své vlastní minulosti. A zde se, momentálně, míří jen na vysokou zvěř – ty největší hity, legendární looky, ikonické spolupráce. Jenže ono je to jako s vtipem: když ho musíš vysvětlovat, ztrácí pointu.

Nepříliš pozitivní bilance uplynulých přehlídek, jakkoli by byla v linii se zaslouženou a nesčetnou kritikou mnohých recenzí, je v aktuálním kontextu zbytečná a do velké míry by byla stále jen subjektivní. Zcela ji však podporují fakta: 80 procent top exekutivy neočekává v příštím roce žádné výrazné zlepšení ekonomické situace, téméř 20 tisíc pracovních pozic v tomto roce v rámci módního průmyslu zaniklo, zatímco udržitelnost jako priorita segmentu klesla proti minulému roku až o 11 procent – módní byznys je celkově druhým největším ve světové spotřebě vody. Společnosti se snaží znovu se „vymyslet“, jejich gros ale stále operuje metodami starými víc než dvacet let. Kdysi jediný model prodeje prémiového zboží – v „kamenných“ obchodech vede urputnou bitvu o přežití. Jenže jako všechno, i tato negativa s sebou přinášejí nejedno pozitivum: hyperbolizovaný boom influencerského marketingu uplynulé dekády je, zdá se (chválabohu), nenávratně pryč, sekundární trh s vintage a „pre-owned“ zbožím neustále posiluje. Zásadně se tak přepisují zajeté spotřebitelské návyky, formující je konstruktivním směrem. Složitá doba fashion segmentu tudíž vůbec nerovná se zánik, nýbrž nezbytná a klíčová transformace.

ZÍTŘEK PILÁTŮ TATRANSKÝCH

Nejen móda, ale všechno s ní související je dnes již „vybydlené“. Jestli video zlikvidovalo rádio, potom digitál nepochybně zabil kreativitu. Přijít dnes s něčím neotřelým a novým je mise zcela nemožná, jediný způsob, jak důstojně tvořit, je tudíž zas a znova tolik přetraktovaná autenticita. A jak ji dnes vůbec definovat? Snad nejpřesněji to v kontextu současné doby nebude nic jiného než absence jakéhokoli kalkulu. Tento editorial vznikal přesně tak, na místech, která jsou nám blízká a dobře je známe. Bohatá historie, pitoreskní příroda a „obyčejné“ lidské příběhy tvoří syžety samy, stačí jen pozorně vnímat. Obrovské stohy zpracovaného sena v plastových bílých fóliích připomínající abstraktní pyramidy někde na Islandu; sklepy na brambory vyhloubené před staletími přímo do krajiny evokující domečky pro skřítky; stoupající terasovité kaskády v terénu, kterým místní neřeknou jinak než „schody do nebe“. .. Fragmenty amfiteátru s obnaženým sezením v podobě kamenných základů původního lavicového auditoria vypadající jako několikanásobně rozmnožený miniaturní Stonehenge. Gigantické železné konstrukce elektrického vedení lemují kopce v okolí Štrby, ukotvené ocelovými lany a označené do očí bijícími vykřičníky; dům jednoho z nejvýznamnějších českých malířů 20. století, Jana Hály, zakomponovaný do řadové zástavby. Ve vedlejší dodnes zachované chalupě se původně usadil, když ve Važci musel vystoupit z porouchaného vlaku a slovenská obec mu učarovala natolik, že z ní už do své smrti nikdy neodjel. Mobilní ateliér ultralokálního umělce s globálním přesahem a působností Jozefa Piláta, který je sám o sobě portálem do jiné dimenze, trůní na velkorysém pozemku s výhledem na Kriváň, a kromě siluety nekonečného horizontu disponuje fragmenty nadrozměrných děl (osmimetrové kopřivy, ampliony z vesnických rozhlasů, instalace megabodláků) a funkčními kuriózními mechanismy sestavenými z různých technických elementů. .. , něco jako dekorace z filmu Ondřeje Lipského.

PRECEDENCE TIME

Snad poprvé v nové historii naší módy máte možnost vidět něco, co není finální výsledek, ale aktivní proces výroby a samotné tvorby. Část looků použitých v INTERVENCI, včetně toho titulního, jsou fragmenty časosběrného projektu, jenž připravujeme s autorem kolekce, redakcí Harper’s Bazaar a Moravskou galerií a který vyvrcholí v květnu příštího roku. Podporuje tak koncept udržitelné tvorby, jehož cílem je prodloužit životnost autorských výpovědí a navrátit jim důstojnost a kvalitu. À propos, to je právě jedním z nosných problémů současnosti – ona doba zrání, tak důležitá jak pro dobré víno, tak pro kvalitní materiál všeobecně, byla vyškrtnuta rychlostí doby, vše je dnes expresně zprocesováno a genericky „zabaleno“ jako mac’n’cheese. Chladně a pragmaticky, bez hlubších emocí.

Co by se stalo, kdyby ani jedna z těch největších fashion korporací zítra neotevřela dveře svých provozoven? Samozřejmě že absolutně „nic“. V porovnání s aktuálními problémy světa by to byla patálie zcela marginální, jejich majitelé by taky nezůstali „na ulici“, dávno mají vydělané miliardy. Život by šel dál a psát by také bylo stále o čem. A možná, že i o něčem mnohem smysluplnějším a zajímavějším.

Všechno dnes musí mít okamžitý zásah, všechno musí být „cool“ a „fresh“. Ale opravdu musí? Nestačilo by, aby každý dělal jen to, co doopravdy cítí, co ho skutečně baví a čím ve svém nejniternějším vnitřku autenticky je? V jednoduchosti skrývá se od nepaměti krása, simplicita je osvobozenou komplexitou. Je namístě dát šanci reverzní optice spisovatele a humanisty Stefana Zweiga: „Není správné neustále se ptát, co bylo špatné na světě včerejška. Je potřeba se zeptat, co na něm bylo dobré? “ Je čas na návrat tam, kde to u každého z nás začalo – domů, a k sobě