Důkaz, že jsme (byli) naživu. Nora Grundová uvádí zářijové číslo

Jestli bych měla zmínit postřeh, který mě toto léto oslovil asi nejvíc, je to popis momentu, který se nám do konce života v paměti vrací, ač sám o sobě nijak jedinečný není. Kyselost švestkového koláče, vlhké ručníky od mořské soli, pocit z obrazu zahlédnutého v zapadlé galerii bůhvíkde, chuť kafe na náhodné italské benzince, song zpívaný v autě na roadtripu, který si přejete, aby nikdy neskončil. Ten moment není nijak zlomový ani v dobrém, ani ve zlém, a přesto zanechá paměťovou stopu. Obsahuje radost z přítomnosti, pocit, že jsme si sáhli nejspíš na štěstí. Důkaz, že jsme (byli) naživu. Nic víc. Takhle ten pocit popsal ve vzpomínce staré více než šedesát let Leonard Cohen. „Vzpomínám si, jak jsme s Marianne byli v hotelu v Pireu, nějakém levném hotelu, bylo nám oběma okolo pětadvaceti, a měli jsme chytit loď zpátky na Hydru. Vstali jsme, dali jsme si, myslím, kafe nebo něco takového a sedli do taxíku, a já na tohle nikdy nezapomněl. Nic zvláštního se nestalo, jen jsme seděli s Marianne vzadu v taxíku, já si zapálil cigaretu, řeckou cigaretu, která má tu lahodnou těžkou chuť, jakou řecké cigarety mají, protože v ní je hodně tureckého tabáku. A já si říkal, že mám svůj vlastní život, jsem dospělý, jsem s touhle krásnou ženou, máme trochu peněz v kapse a vracíme se zpátky na Hydru, zatímco míjíme tyhle pomalované zdi. Byl to pocit, který jsem se později snažil snad stokrát znovu vyvolat, ale neúspěšně. Ten pocit být dospělý, být s někým krásným, s kým jsi rád, že je ti po boku, a celý svět je před vámi.“

Přeji vám, ať máte tenhle podzim takových pocitů plný.

Nora Grundová