Foto: Balenciaga
Musí to být jeden z největších paradoxů dnešní doby: Zatímco se snažíme, aby naše tělesná schránka stárla co možná nejpomaleji, v případě toho, do čeho ji halíme, flirtujeme se známkami stáří. Nejenže nás už neodpuzují, vyžadujeme je. A to do té míry, že nám (no dobrá, některým z nás) nevadí utratit desetitisíce třeba za zbrusu nové tenisky Balenciaga, co vypadají, jako by je před námi někdo nosil posledních pět let. A jednou za pár měsíců je vypral v pračce. A pak je dal na hraní psovi, ten je zapomněl v parku, tam přes ně přejel zahradník sekačkou, zavál je čas a po letech je tam jiný pes znovu vyhrabal. A zapálil. Ale pozor: Nesoudím. Tohle by měla být analýza.
Umíte si představit, že přijdete ke svému dermatologovi s tím, že se ta charismatická vráska mezi vaším obočím prohlubuje příliš pomalu a pigmentové skvrny nepřibývají, jak jste si představovali? Jasně, pleť těsně před rozkladem za novou nevyměníme. Aspoň tedy zatím ne. Užívat si oblečení, které (jakoby) toho hodně zažilo, ale můžeme směle dál.
Vždy mě přitahovala saka vystavená na ramínkách v Ikee. Taková ta, co jim někdo odpáral rukávy. Občas si je prohlížím, jako bych byl v Dover Street Marketu, a sním o zaměstnanci obchodu, který mezi ně potají pověsil sako od Margiely a teď zpovzdálí sleduje, jestli si toho někdo všimne.
Jako kdekdo, i já mám totiž slabost pro nezačištěné okraje, nezašité díry a neodstranitelné skvrny. Mikina, kterou Polanka potřísnil savem a propálil žíravinou, musí být nejstarším kusem v mém šatníku, nikdy se jí nevzdám. Stejně jako nikdy neustřihnu modré nitě, co provokativně povlávají od její cedulky na krku a po kterých se neustále někdo natahuje, aby je odtrhnul. Jiné kousky v mém šatníku ale nejsou v polorozkladu záměrně. Prostě toho se mnou zažily příliš. Momentálně svádím lítý boj s pocitem, že bych se měl zbavit tenisek New Balance, které mají ze strany povrchovou díru. Dokonce jsem si už koupil nové, snad v naději, že pak budu připravený se s těmi starými rozloučit. Nejsem. „Ještě zítra si je vezmu do parku a pak už je opravdu vyhodím,“ říkám si dennodenně plus minus měsíc a pak se chlácholím, že to není hnus, ale grunge, a co víc – udržitelnost.
Boty, co se zrovna nelesknou novotou, přitom nejsou v módě nic nového. Za poslední roky jste je mohli vidět velmi takticky pošpiněné u Gucci i nepatrně odřené u Saint Laurent. Oba případy se držely při zemi, ani jeden se nemohl rovnat tomu, s čím přišel Demna Gvasalia nejprve u Vetements, později u Balenciaga. Hádám, že vychází z tvorby právě Martina Margiely, u něhož v ateliéru začínal.
Margiela byl král dekonstrukce. Módu nejen tvořil, ale rozebíral a zkoumal a stavěl na hlavu. Důvěrně známé tak dokázal udělat novým. V kolekci na jaro a léto 1997 třeba představil vestu vycházející ze slavné krejčovské panny od Stockmana; v případě jednoho looku na ni aplikoval zdánlivě nedošité koktejlové šaty, u jiného zase jako by rozpletený svetr.
Podobně na to šel i John Galliano, a to dokonce u haute couture módního domu Dior. Při práci na kontroverzní kolekci na jaro a léto 2000 se inspiroval bezdomovci, které míjel při ranním běhu podél Seiny. Z jednoho extrému módy tím udělal opačný. Na pozici uměleckého šéfa Maison Margiela se hodí dokonale, nemyslíte?
Tahle ošklivá krása, chcete-li, opravdu není nová. Není žhavým trendem, o který byste si mohli spálit prsty. Vlastně spíš už chladne. Ale je pořád relevantní. A málokde je zastoupena v takové míře jako u Balenciaga.
Jednou otázkou je, proč by si někdo kupoval uměle pošpiněné, poničené nebo zdánlivě nedokončené oblečení. Moje vysvětlení: Designér dokáže dát oblečení takovou úpravou život, jaký byste mu vy dát nedovedli, a tahle destrukce je přitom tak singulární a snadno rozeznatelná, že je zkrátka jasným symbolem. Pokud ne symbolem toho, že necháváte dožít oblečení do poslední chvíle, pak rozhodně toho, že si můžete dovolit Balenciagu.
Druhá otázka: Proč máme nutkání vyhodit milované oblečení, co je zjevně na odpis, když dobře víme, že jde ruku v ruce s duchem doby? Hledání odpovědi mě vrací do roku 2017, kdy jsem se potkal s Juergenem Tellerem, abych si s ním popovídal pro Esprit Lidovek. Na hlavě měl starou zimní čepici s obří dírou. „Tu mi upletla máma před pětatřiceti lety. Dva tři roky zpátky jsem byl před Vánoci pracovně v Panamě, kde bylo šílené horko a vlhko, ale když jsem se vrátil do Evropy, mrzlo. Byl jsem zrovna u mámy, tak jsem se jí zeptal, jestli má ještě nějaké moje staré oblečení, a mezi ním byla i tahle čepice,“ vysvětlil mi. „Teď ji nosím pořád.“
Záleží, jestli vidíte skutečnou hodnotu v tom, co o daném kousku vědí ostatní, nebo v tom, co o něm víte jenom vy. A jak už to v módě bývá, žádná odpověď není špatná.
Walking fit challenge II.: Když nevíš, tak jdi!
Týdenní horoskop 20.02.2023-26.02.2023
Pracovní horoskop na únor 2023