Jsou páry, u nichž je na první pohled všechno v pořádku. Panuje poklidná atmosféra, zbytečné spory se nevedou a zdá se, že si oba partneři perfektně rozumí. Jeden ale přirozeně přebírá víc iniciativy – plánuje víkendy, řeší společné výdaje a komunikuje s příbuznými –, zatímco jeho protějšek většinou jen přikyvuje a potichu se přizpůsobuje.
Přestože rovnováha mezi dvěma lidmi bývá jen málokdy dokonale vyrovnaná, dlouhodobě jednostranná dynamika může narušit přirozenou harmonii, která je pro fungující vztah klíčová. Všímat si projevů pasivního chování a porozumět jeho příčinám tak může být zásadní pro to, aby partnerství zůstalo skutečně vzájemné, ne jednostranné.
Jak poznat, že je partner pasivní
Na první pohled působí pasivita jen jako tichá povaha nebo přirozená vstřícnost. Partner však na vás nenechává jen každodenní rozhodování a plánování společného času, ale i rozhovory o důležitějších tématech. Neptá se, co potřebujete, a často ani neříká, co by si přál on sám. Místo otevřeného sdílení myšlenek a pocitů upřednostňuje mlčení nebo neurčité reakce typu „jak chceš ty“.
Časem si začnete všímat, že komunikace neplyne, návrhy na změnu přicházejí jen z jedné – vaší – strany, a dokonce i jednoduché otázky zůstávají bez odezvy. Partner sice neodporuje, ale zároveň ani neprojevuje zájem. Porozumění tomu, odkud pasivita pramení, nemusí omlouvat její dopad, ale může být klíčem k větší trpělivosti i jasnějšímu rozhodování.

Příčiny? Nejistota, nízká motivace i strach z konfliktu
Pasivita ve vztahu často vychází z dávno osvojených vzorců chování, které původně vznikly jako způsob, jak zvládat nejistotu nebo napětí. Někdo se v dětství naučil nevyčnívat, protože měl po boku silnější nebo výbušnější sourozence či rodiče, jejichž pozornost bylo lepší si nevynucovat. Jiný si osvojil přizpůsobivost jako životní strategii v chaotickém prostředí, kde nesouhlas znamenal konflikt. Jenže co kdysi fungovalo jako obrana, může v dospělosti přetrvávat i ve chvílích, kdy už není potřeba se chránit.
Zatímco u někoho se může jednat o obranný mechanismus, ne každý pasivní partner jedná ze strachu či nejistoty. Někdy za pasivitou stojí nízká motivace vztah rozvíjet, rozdílné představy o blízkosti nebo i zvyky z minulých vztahů, kde bylo běžné, že jeden všechno zařizoval.
Nepřebírejte zodpovědnost za dva
Zjištění, že ve vztahu netáhnete za jeden provaz společně, může být vyčerpávající. Někdy však stačí drobná změna v komunikaci – místo automatického přizpůsobování nebo domýšlení za druhého na rovinu řekněte, co vám chybí. Vztah není zkouška z asertivity, ale potřebuje zapojení z obou stran.
Na druhou stranu je ale fér přiznat, že některé vzorce chování jsou hluboce zakořeněné. Zvyky, které si možná zrovna váš partner osvojil v dětství, nezmizí jen tím, že se rozhodnete dělat věci jinak. Skutečná změna většinou vyžaduje čas, podporu a bezpečné prostředí. Pokud jeho pasivita není záměrná, ale vychází z vnitřního nastavení, tlak ani výčitky nepomůžou. V takové chvíli je důležité nezapomínat na vlastní hranice a nepřebírat zodpovědnost za dva. Pokud totiž dlouhodobě potlačujete vlastní potřeby ve snaze udržet klid a rovnováhu, ztrácíte nejen energii, ale i sebe sama. Návrat k tomu, co je pro vás skutečně důležité, může být prvním krokem ke změně – ať už společné, nebo jen té vlastní.