Foto: Profimedia
Malé městečko na jihu Itálie bylo ještě před časem známé především Italům, kteří sem ze severu přijížděli na prázdniny. Právě italští kamarádi mě sem před deseti lety navedli a od té doby jsem tady byla aspoň desetkrát. Posledních pár let už se tu pohybuje víc zahraničních turistů a někteří si tu kupují minibyty, ale Monopoli to vůbec nevadí, aspoň se lépe uživí víc malých restaurací a kaváren. Středověké městečko v regionu Puglia je vlastně intimní záležitost, není na něm nic šokujícího ani historicky významného, aby sem jezdila procesí. Nejčastěji se tu pohybuju v labyrintu úzkých uliček mezi nabílenými domy, v jejichž chladivém podloubí se skrývají restaurace s fantastickou kuchyní. Stejně jako většina Italů moc nestojím ráno o snídani, zato o několik silných káv ano, a to Monopoli nabízí na každém rohu. Lze také dojít na menší trh a zásobit se zeleninou a ovocem a nekonečně lahodným puglijským olivovým olejem a to si odnést do některého ze zmíněných bíle natřených kamenných domků, kde se také vyplatí pronajmout si apartmán. Je to rybářské městečko, takže tu v mnoha restauracích natrefíte na božskou pastu s rybou nebo mořskými plody, já doporučuju zkusit restauraci Il Guazzetto, tam jím i věci, které znám jen matně. Do Monopoli může člověk vyrazit směle i sám jen s knížkou nebo skicářem, je to absolutně bezpečné, a to i v noci, hned u starého města je městská pláž s překvapivě čistou vodou, nebo se dá na vzdálenější pláže dojít pěšky. Když zatoužíte po vůni italských dějin, stačí zajít do zdejší slavné barokní katedrály Santa Maria della Madia, je krásná a tichá. Monopoli má ideální velikost a atmosféru, takže se tu vždycky cítím zároveň jako na dovolené a zároveň, jako bych tu byla doma.
Celý život toužím podívat se do Skotska. Tahle hrdá země mě vždycky přitahovala svou romantickou divokostí, dramatickým pobřežím i tím, že tam většinou panuje takové počasí, které velí zalézt si někam s čajem a knížkou. Všechny ty krásné „lochy“ s ledovou vodou, rozpadlé hrady, lány vřesu, kamenné zídky, holé kopce s pasoucími se ovcemi a moře skoro pořád na dohled… nádhera! Lákaly by mě i ty nejdivočejší kouty – ostrovy Hebridy, Orkneje a Shetlandy. Pronajmout si tam domek na pobřeží třeba na půl roku a číst a psát a číst a psát. Nebo taková přírodní rezervace Alladale, kde se snaží o opětovné zalesnění (všechny ty holé kopce totiž byly kdysi lesy a kdyby nebyly ovce, byly by pořád) a ochranu místních rašelinišť. Našla jsem si tu i oblíbený hotel – viktoriánský Alladale Lodge, který si můžete pronajmout celý a ano, nechybí v něm kostkované závěsy a lustry z jeleních paroží. Slíbili jsme si s mužem, že se do Skotska jednou vydáme na rodinný road trip. Snad to bude brzy.
To jsou dlouhodobé cíle, ale ty krátkodobé jsou mnohem prostší – jela bych v podstatě kamkoliv. Miluju Tel Aviv, kde se tak skvěle jí a tančí večer v ulicích, New York, který vás nabije energií a na nákupech vysaje peněženku, Florencii, která je celá až k nesnesení krásná... A všichni teď jezdí do Terstu, odkud se vrací nadšení, ale dnes se mi zdálo, že nás tam spláchla obří vlna, tak nevím, jestli si to vyložit jako dobré, nebo zlověstné znamení.
Přes deset let mám v paměti zasunutou vzpomínku na spa resort Kamalaya, na jihu thajského ostrova Koh Samui. Tenkrát jsme se tam jen krátce zastavili při objevování okolí. Spojení tropického ráje s dokonalým prostředím wellness resortu mi ale natolik utkvělo v paměti, že jsem si slíbila, že se tam jednou vrátím. Ať už pro klasický únik z reality, nebo třeba pro kompletní detox program. Kamalaya, ověnčená spoustou prestižních ocenění, totiž nabízí tolik možností a forem relaxu, že rozhodování není až tak snadné. Nejsem sice úplně „válecí“, a už vůbec ne opalovací typ a krásy ostrova už mám z té doby docela prozkoumané, ale dokážu si živě představit, že na tomto místě zakotvím a minimálně dva týdny jen tak budu…
Co se týká letní dovolené, nikdy mě primárně nelákaly úplně velké dálky, dobře je mi i v Evropě. Ráda se vracím a objevuji nová místa Itálie. Italská mentalita mě totiž nesmírně baví jako náladová součást set-upu sluncem prosycených dnů volna, nejlépe u moře. Miluji klasickou estetiku oranžových lehátek a slunečníků a baví mě i ony přeplněné pláže, nejlépe i s místním obyvatelstvem, vůněmi opalovacích krémů a rozteklými zmrzlinami. A nejlépe po boku někoho, s kým tohle nadšení mohu sdílet a dění s trochou humoru pozorovat. Momentálně ale sním o pár dnech na pobřeží Amalfi. Například v hotelu Borgo Santandrea. Hotel byl postavený na konci 60. let v modernistickém stylu, inspirovaném proslulým architektem Giem Pontim. Představuji si výhled na kotvící jachty, zdejší kuchyni, večerní ovíněné brouzdání úzkými uličkami historických měst a také voňavé háje plné citronů v Sorrentu.
Nějak mě láká sever. Ne snad, že by se mi uprostřed léta, v těch pár dnech, kdy ani v Jablonci zrovna neprší a není nutné si na večerní posezení oblékat svetr, už zase stýskalo po zimě. Láká mě moře a pláže, ale stačilo by mi se na ten širý obzor koukat, nemusím nutně skákat do vln a grilovat se pod sluncem. A tak posledních pár dní mám takovou ukolébavku. Než usnu, prohlížím si Google Maps a hledám různé malé ostrůvky na severu. Dívám se nejdřív na jejich tvar, pak na fotky, jak to tam vypadá, a jako třetí krok zadám vypočítat trasu. A představuju si, že až ráno vstanu, zabalím se a vyrazím na sever. Svou touhu mám podloženou zážitkem, kdy jsem před několika lety pár dní strávila na německém ostrově Amrum. Není tam nic. Jen dlouhatánské pláže, na nich sem tam rozbořený rybářský domek a houpací síť a ve městečku pár rybích fast foodů. Nedalo se tam dělat pořádně nic, a přitom se dělo všechno. Nekonečné procházky v písku, pozorování obzoru, barev, do kterých se halí nebe a které jsou tak hluboké a jemné. Pocit svobody, kdy z hlavy všechny starosti nejspíš vyfoukal silný vítr. Bezčasí. Chvíle, kdy po dlouhé pláži konečně dojdete k moři a dojde vám, že potřebujete svačinu, a tak se vrátíte kilometr zpátky, abyste si s sebou vzali pár baget s kyselými rybami.
Když jsme u toho Baltu, tak ten můj největší sen je strávit pár dní na ostrově Bornholm. Bornholm je takovou fúzí dokonalého dánského designu, písečných dun, kaváren a restaurací, které si tady často zřizují detašovaná pracoviště, když nechtějí trávit léto v domovské Kodani. Takže se dá předpokládat, že bych na tomhle ostrově nemusela jíst jen kyselé ryby, ale i něco víc. Jak říkám, sen.
Do země zaslíbené jsem se zamilovala již napoprvé – stačily mi tři dny v Tel Avivu a hned jsem pochopila, že si s městem „sedneme“. Dekorativní arabská architektura se zde mísí s minimalistickým bauhausem (tvořícím onen pověstný, eklektický styl města), horké pláže překypují přátelskými lidmi a jídlo je kapitola sama o sobě – i kdybyste tu měli být jen o chlebu, budete se rozplývat nad každým soustem! Konkrétně Jaffa je pro mě srdcová záležitost – byť je to staré, historické město, sálá mladou energií. Kavárny jsou zde jak z Pinterestu a bleší trh je absolutním #MUST pro všechny, kteří toto překrásné město navštíví! Miluju ale i Neve Tzedek – uměleckou oázu plnou butiků a dílen, stylových restaurací a kaváren. Něčím mi to velmi připomíná Florencii, která je podle mě evropskou alternativou. Ta bude mít v mém srdci vždy čestné místo – jezdíme sem vždy s maminkou na nákupy a „estetickou očistu“.
Týdenní horoskop od 17.04.2023-23.04.2023
Volvo XC90: Připraveno na váš životní styl
Nikol Herec: výhledy na oceán