Poslední roky sledujeme rychlou proměnu politické komunikace, kdy se influenceři stávají důležitými hráči volebních kampaní, virální videa s politiky střídají tradiční projevy a sám prezident Donald Trump se rád prezentuje jako meme lord, který ví, jak zaplavit internet a získat tak nesčetné lajky i politickou podporu. V Evropě zas Matteo Salvini před pár lety „zabodoval“ denními posty o tom, co jí, a kombinoval tak nacionalistickou rétoriku s formátem „What I eat in a day“. A teď jdeme o krok dál: „What’s in my bag?“ – ale rovnou v bojovém vydání.
Hadja Lahbib a její válečný survival kit
Nejextrémnější podobu tohoto trendu předvedla Hadja Lahbib, evropská komisařka pro mezinárodní spolupráci, humanitární pomoc a krizové řízení. Na platformě X zveřejnila video s bleskovým, téměř televizním střihem, v němž s úsměvem ukazuje svůj válečný survival kit. Tak trochu jako když se influencerka snaží v pár vteřinách prodat obsah své kosmetické taštičky. Ve videu vyjmenovává brýle, vodu, konzervy, léky, baterku, multifunkční nůž, hotovost, zápalky a kopie dokumentů v plastové obálce. Vše s veselým komentářem, jak je Evropa „připravena na cokoliv“.
Krkolomný rozpor mezi obsahem a formou
Zastavit se a zamyslet se nad touto scénou je nezbytné. Na jedné straně máme zcela legitimní potřebu upozornit na možnost nečekaných krizí a informovat veřejnost, jak být připraven. Na straně druhé je tu formát, který v zásadě patří do sféry módních a lifestylových videí. Když se vážné téma války promění v desetisekundový klip ve stylu „Co najdete v mé kabelce?“, vzniká tak šokující kontrast mezi obsahem (válka, humanitární krize) a stylem (neformální, rychlá, téměř zábavná prezentace). To celé pak na publikum působí buď jako cynická hra, nebo jako pokus o sarkasmus, který necitlivě banalizuje hrozbu ozbrojeného konfliktu.
Trivializace místo důvěry
Záměr komisařky pravděpodobně nebyl někoho zesměšnit či zlehčovat nebezpečí. V rámci moderní politické strategie se možná snažila přiblížit lidem skrze oblíbený formát. Výsledek je ovšem rozpačitý a mnozí se cítí až zesměšněni. Ironie, která může fungovat v internetových vtípcích, nedokáže nahradit institucionální vážnost, jež by se od přední představitelky EU dala očekávat. Místo pocitu „EU to s námi myslí dobře a varuje nás před reálným rizikem“ tak přichází pocit trapnosti a otázka: Proč se z politiky stává laškovný content na sítě?
V době, kdy se důvěra v instituce otřásá v základech, každé politické gesto působí jako test: prohloubí se propast mezi politiky a občany, nebo se překlene? Když se vážné téma uchopí povrchně, riskuje se nejen zesměšnění, ale i prohlubování nedůvěry. Občan už neví, zda sleduje zásadní vzkaz o bezpečnosti, nebo jen další z řady „virálních formátů“, které mají pro jedny bavit, pro druhé nahánět politické body.
Dojde někdy k obratu?
Všichni tušíme, že sociální sítě hrají a nadále budou hrát obrovskou roli v komunikaci. Otázkou zůstává, zda už nenastal čas hledat nové cesty, které nebudou vážná témata tak okatě trivializovat. A zda se místo míchání influencerských trendů s politickými zásadami nepokusíme o jasné a oddělené role. Politik má přinášet důvěru a odbornost, influencer umí strhnout pozornost a zapojit davy.
Smazávat hranice může přinášet chvilkovou popularitu, avšak z dlouhodobého hlediska může vést k nebezpečné záměně mezi názorem a marketingem, mezi zprávou a zbožím. Zatímco se díváme, jak do politiky pronikají další a další lifestylové formáty, možná nás čeká vytrvalá debata o tom, kudy vede hranice mezi osvětou a zesměšněním, mezi blízkostí k občanům a banalizací vážných problémů. Pokud má politika opět získat důvěru, potřebujeme od ní přesně to, co influencerky nabízejí ve svém prostoru. Lidskost a autentičnost. Jen s tím rozdílem, že v případě politiků by neměly chybět odbornost, instituční důstojnost a odpovědnost za každé zveřejněné slovo či video.