Ranní ptáče? Mýtus, který už dávno neplatí

Vstávat za úsvitu, jako by na tom závisel úspěch v životě? Ranní vstávání bylo dlouho považováno za znak disciplíny, duševní rovnováhy a kariérního růstu. Ale ukazuje se, že tento hluboce zakořeněný návyk, dnes podpořený i vlnou tiktokových morning routines, je mnohem víc společenskou konstrukcí než zárukou spokojenosti či produktivity. Jak upozorňuje například Washington Post, představa, že brzké ranní vstávání z nás dělá superhrdiny, co stihnou všechno, je naivní. A podle vědeckých studií navíc může být dokonce kontraproduktivní. Zejména pokud ignoruje biologické nastavení každého jednotlivce.

Vítejte v éře ranních budíčků ve 4:00

Ještě nedávno jsme podobné návyky spojovali výhradně s vrcholovými manažery. Dnes se ale trend extrémně časného vstávání rozšiřuje i mezi mladší generace a běžné zaměstnance. „Ranní budíčky ve čtyři hodiny už nejsou výsadou super-CEO,“ hlásí Wall Street Journal, který upozorňuje na to, jak se „hon za produktivitou“ proměnil v téměř fanatické hledání dokonalé ranní rutiny. Ale co když právě tahle rutina není vhodná pro každého?

Ranní ptáče, nebo noční sova?

Každý člověk má své vlastní cirkadiánní rytmy, tedy biologické cykly, které ovlivňují náš spánek, energii i koncentraci v průběhu dne. Někomu je přirozené vstávat se svítáním, jiní naopak nejlépe fungují pozdě v noci. Studie publikovaná v USA v roce 2022 navíc ukazuje, že vůči nočním sovám stále přetrvávají společenské předsudky. Například v tom, že jsou tito lidé líní nebo méně schopní. Přitom jejich produktivita může být výrazně vyšší než u tzv. ranních ptáčat, jen v jinou denní dobu.

Produktivita není otázkou budíku

Přesvědčení, že brzké vstávání vede automaticky k vyšší efektivitě, se nezakládá na faktech. Naopak, pokud se noční sova pokusí přinutit své tělo k opačnému rytmu, často jen prohlubuje únavu, frustraci a ztrátu soustředění. Jak píše The New Yorker, to, co bychom měli budovat, není slepé následování ranní rutiny, ale hlubší pochopení vlastního biorytmu.

Co na to věda?

Vědecký konsenzus je jasný. Lidská těla nejsou naprogramovaná stejně. Výkon a mentální kapacita se neodvíjejí od času na budíku, ale od souladu mezi naším denním rytmem a způsobem života. A pokud máme flexibilní pracovní podmínky, měli bychom se přestat trápit výčitkami – a místo toho pracovat ve chvílích, kdy jsme nejvíc bdělí. Ať už je to v 6 ráno, nebo v 11 večer.