Proč věda stále nedokáže vysvětlit lásku?
Getty Images
Getty Images
Postavte vedle Charlotty Yorkové dokonalého muže s perfektním rodokmenem v košili od Ralpha Laurena s ďolíčkem na bradě – a absolutně nic se nestane. Pusťte ji do místnosti s plešatým, zpoceným a chlupatým židem a MAZEL TOV! Láska je nepředvídatelná, slepá, nevybírá si a můžeme bezpečně říct, že naše preference automaticky nepředpovídají přitažlivost. Nebo ano? Jde o hlavolam, který vrtá hlavou nejen poetům, ale i vědcům. Tou pravou otázkou, kterou bychom si ale měli klást, protože je rozhodně praktičtější, však je: Opravdu víme, co chceme?
Dotaz se to zdá být prostý, ne však triviální. Do jeho zodpovězení bylo již investováno mnoho energie. Například i ze strany evolučního psychologa Daniela Conroy-Beama, který zastává názor, že výběr partnera je v jistém smyslu tím nejzásadnějším rozhodnutím ve vašem životě. Ve dvacátém století vědci zkrátka věřili tomu, co jim lidé prozradili ohledně svých preferencí, co se přitažlivosti týče, avšak tato data se nezdála být zcela „košer”. Proto se v roce 2000 rozhodli obrátit na Tinder své doby – speed dating. Účastníci experimentu jim nejdříve sdělili, koho hledají, a tato data pak badatelé porovnali s reálnými páry, které ve výsledku vznikly. Myslíte si, že data seděla? Nebo že zde mohli vystopovat nějaké schéma? Nikoliv.
Tento experiment (a mnoho dalších) akorát akademiky rozhádal a rozdělil do dvou hlavních kategorií. Obecně řečeno – jedna skupina staví na tom, že láska je něčím, co můžeme „najít”, proto je předvídatelná a řídí se určitými zákonitostmi, a druhý tábor tvrdí, že ji nelze předpovědět. Přitažlivost je chaotická, a tudíž vzniká i mezi dvěma jedinci, kteří by absolutně neočekávali, že mohou být kompatibilní. Faktem je, že i přesto, že máme v hlavě nespočet požadavků, které by měl náš protějšek splňovat, některé mají větší prioritu než jiné. A o tom ví své i samotní matchmakeři a majitelé seznamovacích agentur.
Ti se víceméně shodují, že odpověď se skrývá někde uprostřed nesmiřitelných táborů vědců. Když k nim někdo přijde hledat lásku, má v hlavě alespoň zevrubnou představu svého partnera. Avšak vztahy jsou také o kompromisu a smlouvání – z některých požadavků jsme ve jménu romance ochotni slevit a z jiných ne. Prvotní jiskru samozřejmě předpovědět nikdo nedokáže, ale i na sdílených hodnotách se dá vystavět plnohodnotný vztah – a samozřejmě hraje velkou roli i faktor štěstí. Pokud navíc sledujete dva lidi na prvním rande, vidíte pouze povrch jejich osobností i životních příběhů, a není tedy reálné předpovědět, zda spolu pár vydrží. Ovšem po půl roce si dovedete udělat celkem jasný obrázek. Vztah vyžaduje čas a je to obrovská dřina. Pokud tedy sdílíte podobné názory, představy o budoucnosti a hodnoty, nezahazujte potenciální lásku jen proto, že zatím necítíte motýly v břiše. Jděte na druhé rande a třeba ještě přiletí.
A odpověď na otázku, proč věda stále nedokáže vysvětlit lásku? Chceme ji vůbec znát? Není lepší, že zůstává tím mystériem, které nás tak krásně naplňuje i zraňuje? Představte si, kdybychom rovnici zalíbení opravdu vyřešili a dokázali naprogramovat mozek k milování… Doopravdy by to někdo chtěl? Místo chemie a romantiky matiku?