Fró chodí s Matějčíkem. Matějčík žije s Andy. Andy chodí ještě s Jakubem a Jakub chodí s Michaelou. Tenhle vztahový diagram žije pětice lidí, a tvoří takzvanou polykulu. Tři z pěti zúčastněných sleduje ve svém novém dokumentárním filmu Láska až na věky režisérka Jana Počtová, která ve snímku představuje několik vztahových novotvarů včetně polyamorie. „Ve svých filmech se snažím popsat nové jevy ve společnosti. Zpočátku bývají obsaženy v menšině, ale zároveň jde o trendy, které možná jednou budou běžnější. Snažím se tyto formy popsat, aby byl divák schopen do světa nových vztahů nahlédnout, trochu víc je pochopit, a tím pádem se nových forem tak nebát. Jestli totiž něco dělá problém ve společnosti, tak je to strach, který je ale mnohdy jen převlečená nevědomost. Netroufám si odhadnout, jestli v budoucnosti budou právě takhle vypadat lidské vztahy, ale na druhé straně je tu nová generace. Mladí lidé dnes řeší úplně jiné věci, než řešíme my. Jejich témata jsou hledání identity, rovnosti pohlaví nebo vůbec identity pohlaví. A tím souvisí i nové formy vztahů, které jsou pro jiné generace raritou, tak pro ně jsou denním chlebem,“ říká dokumentaristka Jana Počtová. Podle některých zahraničních studií žije přibližně čtyři až pět procent osob v nemonogamních vztazích, ve kterých se partneři dohodli, že budou mít další sexuální nebo citová partnerství. Dá se předpokládat, že jde o číslo, které se bude zvyšovat s tím, jak se povědomí o polyamorii bude nadále šířit. Polyamorii si jako hlavní vztahovou linku svého současného života zvolila i teoložka a básnířka Magdalena Souček. Jakkoli zní to, že být křesťankou a polyamoričkou, tedy ženou, která má vztah s více partnery naráz, poměrně paradoxně, má víra a polyamorie společný základ. V lásce, která nežárlí, v jistém všeobjímajícím přístupu k lidem, v přesvědčení, že láska není reciproční. „O polyamorii se nejčastěji říká, že je životním stylem, kdy se člověk nebrání tomu mít vztah, ať už partnerský, erotický, sexuální, či emoční s více lidmi. Polyamorie není vázána jen na otevřenost, otevřené vztahy nebo promiskuitu, většinou je spojena i s emoční stránkou. Spočívá v tom, že člověk všem partnerům ve vztahu vždy vysvětluje, co se zrovna děje, jestli bude mít někoho dalšího, jestli ho už nemá, a všichni v tom vztahu s tím dávají souhlas. Je to o jiném etickém nastavení, kdy jde lidem ve vztahu víc o konsenzus než o pravidla, která někdo stanovil, nebo o monogamní vztah. Polyamorie se definuje v rovině životního stylu, etiky a morálky,“ říká Magdalena Souček v rozhovoru pro knihu Dity Pepe Hranice lásky.
Kočka, nebo pes?
Jen zdánlivě se může zdát, že v polyamorních vztazích nemá své místo žárlivost. Někteří polyamorici tvrdí, že ve vztazích prožívají dokonce opak žárlivosti, kdy cítí potěšení z radosti partnera v jiném stavu. Ne vždy je ale možné se žárlivosti vyhnout. „Žárlivost považuji za něco podobného jako úzkost. Všichni ji prožíváme v různé míře a má tendenci se stupňovat, když se cítíme nejistí, nevyslyšení, podvedení nebo znehodnocení. Žárlivost je mocná v tom, že stačí jedna negativní zkušenost, aby se v člověku nebo konceptu vypěstovala nedůvěra nebo se vytvořily negativní asociace. Lidé, kteří jsou v nemonogamních vztazích, mluví o tom, že se jejich žárlivost časem zmírňuje, ale to se děje pouze tehdy, když se v tomto procesu cítí bezpečně a mají podporu,“ říká Heath Schechinger, psycholog z Kalifornské univerzity v Berkeley. Ten se polyamorii a dalším odnožím otevřené lásky odborně věnuje a radí všem, i zarytým konzervativcům, aby na polyamorii zkusili nahlédnout ne s odsudkem, ale se zvědavostí. Jistá míra zvědavosti ze zkoumání něčeho nového, moderního může přinést nový vítr i do konzervativních vztahů. Navíc jak se ukazuje, většina monogamních i nemonogamních svazků má mnoho stejných výhod. Psycholog Schechinger k tomu nabízí vtipné srovnání, totiž že je to stejné jako s kočkami a psy. Majitelé koček a psů mohou pociťovat podobné přínosy, které vyplývají z vlastnictví domácího zvířete, ale pravděpodobně se budou přít o to, že pes je lepší než kočka, nebo naopak. Obecné pravdy se ani v tomto ohledu nedobereme, prostě někdo preferuje kočky a někdo psy. A tak je to i se vztahy. Monogamie jako volba Tradiční struktura monogamního vztahu zjevně nefunguje pro každého, což dokazuje vysoká míra nevěry a skutečnost, že přibližně polovina manželství končí rozvodem. Polyamorie zní jako skvělý lék proti nudě a stereotypu. Jako legální nástroj, jak se zamilovat, jak si užít vzrušení, které provází milostné začátky. Je to taková vztahová „královna Koloběžka“, která může v jedné chvíli být svobodná a zároveň s někým. Nicméně to, co zní jako zásadní výhoda polyamorie – svoboda a dobrovolnost –, se může stát i jeho zkázou. „V polyamorii jde o to, že se nikdy nesmí do ničeho nutit, jste jen s tím, s kým chcete a neděláte pro jiného nic, co nechcete – protože nechcete. Taková láska může být až příliš individualistická, bez sdílení a napojení. Může být dokonce osamělá,“ říká Magdalena Souček. Možná je tohle ten správný čas dovolit si aspoň přemýšlet nad tím, že láska může nabízet mnohem větší manévrovací prostor, než se nám zdá. Podle psychoterapeuta Jana Vojtka je láska především o motivaci. „Čím dříve si uvědomíme, že mít někoho na celý život není dané přírodou, ale spíše sociálními potřebami a historickými volbami, můžete si díky tomu vyčistit svůj vztahový prostor,“ říká. Polyamorie je jednou z cest. Mohla by předefinovat vztahy, které jsou v krizi, aniž by to znamenalo rozchod. Exkluzivita ve vztahu pak bude vyhovovat těm, kteří necítí potřebu další fyzické či citové intimity. A i když volnost v lásce není pro každého, i zarytý monogamní jedinec se může polyamorickým zásadním pravidlem inspirovat. Jde v něm o ryzí přímou komunikaci, která není založená na dojmech a předpokladech. Je o tom, že říkáme to, co si opravdu myslíme. Jak říká Magdalena Souček: „Člověk v polyamorii musí formulovat svoje potřeby. Zároveň od vás vyžaduje hodně energie, protože se s tím musíte neustále potýkat. Důležitá je komunikace, hledání odvahy a duševní stability.