S každým vztahem do vašeho života vstoupí nejen dotyčná osoba, ale hned několik dalších, které přivede s sebou. Vedle rodiny jde o přátele, s nimiž můžete navázat různé podoby spojení – od povrchních až po ty hluboké, kdy už se ke slovu dostávají opravdové city. Že o ně můžete přijít, ne vlivem svého rozhodnutí, vám dojde až ve chvíli, kdy se s partnerem rozejdete. Přátelé byli jeho, a podle prastarých pravidel se sluší, že odejdou s ním. Jenže vy je máte rádi. A chcete si je nechat. Jak společné přátele nezahrnout do svých krizí, dokdy být ohleduplný vůči druhým a kdy začít myslet primárně na sebe, aniž byste ranili něčí city?
Jedno krásné pořekadlo říká, abychom druhým nečinili to, co nechceme, aby se dělo nám. A tak se nabízí otázka k zamyšlení: Kdyby to bylo naopak, co byste dokázali tolerovat? Nevadilo by vám, kdyby se bývalý partner scházel s vaší kamarádkou na obědy, zval ji na oslavy narozenin a procházel se s ní po městě? Nebo by se vám klidněji spalo, kdyby rozchodem skončilo i to, co mezi sebou mají?
To, za jakých podmínek a v jakém rozpoložení jste se rozešli, určí směr, jak k sobě budete v budoucnu přistupovat. Pokud proběhlo odloučení v klidu, po vzájemné domluvě a s přáním všeho dobrého na obou stranách, máte prostor promluvit si o tom, jaký vztah budete mít nadále se společnými přáteli. Nevyhýbejte se kompromisům a berte v potaz přání bývalého partnera.
Snažte se také na přátele nepřenášet detaily rozchodu, nehledejte v nich spojence ani soudce. Čím méně je zatížíte, tím přirozeněji si k vám najdou vlastní cestu.
Jiná situace nastává, pokud byl rozchod bolestivý, nečekaný nebo se nesl pod rouškou zrady. V takovém případě je přirozené, že se hranice vymezují ostřeji. Není vaší povinností setrvávat v prostředí, které vám ubližuje. Stejně tak ale není fér nutit přátele, aby si vybírali stranu. Být dospělý spočívá právě v tom, že jim tuto volbu nevezmete a přijmete, že jejich rozhodnutí nemusí být ve váš prospěch.
Možná největší iluze, které po rozchodu podléháme, je představa „kdo komu zůstane“. Jenže lidé nejsou součástí majetkového vyrovnání. Pokud si s někým rozumíte, sdílíte hodnoty, humor a vzpomínky, váš vztah může přežít i změnu partnerů.
Zároveň je fér si přiznat, že některá spojení byla postavena výhradně na vaší roli „něčí partnerky“. Bez tohoto kontextu mohou přirozeně vyšumět. A to není prohra, ale realita.
Ohleduplnost je ušlechtilá, ale rozhodně není důvodem k sebezapření. Pokud vám setkání se společnými přáteli otevírá bolavé rány, pokud se z každé večeře stává nepříjemná připomínka minulosti, je v pořádku dát si odstup. Zeptejte se sami sebe: Setkávám se s nimi proto, že chci, nebo proto, že se bojím další ztráty? Je-li odpovědí strach, možná je čas vytvořit si nové prostředí, nové přátele a v první řadě nové začátky.
Největší sílu má ten, kdo dokáže odejít bez potřeby spálit všechny mosty. To neznamená potlačit emoce, ale zvolit kultivovaný přístup. Nemluvte o bývalém partnerovi špatně, nevyužívejte společné přátele jako informační kanál a nedělejte z každého setkání test loajality.
Vztahy – partnerské i přátelské – mají svou dynamiku. Některé odejdou spolu s bývalým partnerem, jiné zůstanou. A pár z nich vás možná překvapí svou hloubkou právě ve chvíli, kdy dojde na lámání chleba.
Rozchod není konec jen jednoho vztahu. Zákonitě s ním přichází přeskupení světa kolem vás. A to, kdo v něm zůstane, často ukáže na to, jak moc blízcí jste si byli.
Beauty a self-care redaktorka vyhledávající (a bořící) mýty kolem krásy a zdravého životního stylu si při psaní ráda zdokonaluje i vlastní pečující rutinu, která je pro ni stejně důležitá jako šálek dobré kávy.
Let's talk about sex a jeho 7 benefitech
Loewe slaví 100 let na trhu
Why Would You: Co na srdci, to na sobě