„Nemám co na sebe.“ Jedna z nejběžnějších vět, která zazní před přeplněnou skříní. Věta, kterou máme tendenci odbýt jako drobnou každodenní ženskou frustraci. Vždyť oblečení je všude kolem nás – ramínka se tísní vedle sebe, zásuvky jsou plné, a přesto máme pocit, že si nemáme co obléct. Jenže někdy nejde o nedostatek oblečení. Jde o nedostatek oblečení, ve kterém se cítíme dobře.
A právě v této fázi života může mít tento zdánlivě banální problém překvapivě hluboký význam. Tělo se mění, mění se náš životní styl, společenské role i způsob, jakým samy sebe vnímáme. To, co kdysi fungovalo bez přemýšlení, najednou působí příliš těsně, příliš odhaleně, příliš mladistvě, příliš usedle – nebo jednoduše vůbec ne jako my. Problém tedy nemusí být v tom, že nic nemáme. Možná jen nemáme nic, v čem se poznáváme.
Výzkum publikovaný v časopise Journal of Macromarketing ukázal zajímavou souvislost u žen v této životní etapě: větší spokojenost s oblečením souvisela s vyšší mírou celkové životní pohody. Významnou roli přitom hrálo také vyhýbání se sociálním situacím.
Ženy, které byly se svým oblečením méně spokojené, měly větší tendenci se některým společenským aktivitám vyhýbat – a právě toto vyhýbání souviselo s nižší mírou well-beingu. Mezi nejčastější problémy při nakupování přitom patřily velikost, střih a styl.
Na první pohled jde možná jen o statistiku týkající se módy. Ve skutečnosti ale otevírá mnohem zajímavější otázku: Jak moc oblečení ovlivňuje naši ochotu být viděny?
Protože oblečení není pouze to, co máme na sobě. Je to také způsob, jakým vstupujeme do veřejného prostoru. Když se v něčem necítíme dobře, naše pozornost se může začít obracet dovnitř. Místo rozhovoru s člověkem naproti přemýšlíme, jak nám nesedí kalhoty. Místo atmosféry večírku si kontrolujeme rukávy. Místo toho, abychom si užívaly schůzku, přemýšlíme, jak vypadáme z profilu. Začneme se pozorovat. A čím více se pozorujeme, tím méně jsme skutečně přítomné.
V této fázi života se navíc vztah k oblečení často komplikuje. Nejen kvůli tomu, že se mění tělo. Mění se i očekávání společnosti. Od ženy se stále očekává, že bude atraktivní – ale neměla by působit, že se o svůj vzhled příliš snaží. Má stárnout přirozeně, ale zároveň by neměla „zmizet“. Má být upravená, ale ne marnivá. Viditelná, ale ne příliš nápadná. Je to téměř nemožná rovnováha.
A právě v šatníku se tyto rozpory mohou projevit překvapivě intenzivně. Najednou stojíme před skříní a nevíme, kam se zařadit. Jsme příliš staré na některé trendy? Nebo se jen bojíme, že tak budeme vypadat? Můžeme si vzít krátkou sukni? Výraznou barvu? Přiléhavé šaty? Nebo už bychom měly volit něco „přiměřenějšího“? Často přitom nejde o to, že bychom přestaly mít vkus. Možná jen hledáme nový způsob, jak se oblékat tak, aby odpovídal ženě, kterou jsme se mezitím staly.
Zajímavé je, že ženy ve zmíněném výzkumu označovaly jako hlavní překážky právě velikost, střih a styl. Na první pohled technické detaily. Ve skutečnosti otázky, které jsou mnohem osobnější. Velikost se ptá, zda se oblečení dokáže přizpůsobit našemu tělu. Střih zase, zda s ním počítá. A styl? Ten se ptá, jestli se v nabídce vůbec dokážeme poznat. Proto může být snadné obrátit problém proti sobě. Říct si, že naše tělo je špatně, že už neumíme nakupovat, že jsme ztratily cit pro módu nebo že „už nám nic nesluší“.
Možná je ale problém někde jinde. Možná módní průmysl stále příliš často vychází z představy, že žádoucí ženské tělo je především mladé tělo. A pokud se žena v tomto obrazu přestane poznávat, její frustrace nemusí být osobním selháním. Může být docela logickou reakcí na nabídku, která pro ni nemá dostatek prostoru.
To je ostatně důležitý rozdíl. Mluvit o vztahu mezi oblečením a psychickou pohodou neznamená tvrdit, že nakupování je cestou ke štěstí. Ani zmíněný výzkum neprokazuje, že lepší oblečení automaticky způsobí lepší duševní zdraví. Studie je korelační a vztah může fungovat oběma směry. Zajímavá je ale právě souvislost se sociálním vyhýbáním. Protože správné oblečení nemusí znamenat outfit, ve kterém vypadáme nejlépe. Může znamenat outfit, ve kterém na sebe přestaneme myslet. To je možná jedna z nejpodceňovanějších funkcí módy. Dobře zvolené oblečení nám umožňuje zapomenout, že ho máme na sobě. Můžeme se pohybovat, pracovat, mluvit, smát se, tančit, sedět u stolu a soustředit se na lidi kolem sebe místo na vlastní siluetu. Oblečení tak přestává být středem pozornosti. Stává se její tichou oporou.
Možná tedy věta „nemám co na sebe“ někdy znamená: Nemám nic, v čem se cítím jako já. Nebo: Nemám nic, v čem se dokážu uvolnit. A někdy dokonce: Nevím, jak se obléknout pro život, který právě žiju.
To může být právě v této fázi života obzvlášť důležité. Protože se často mění mnohem víc než konfekční velikost. Mění se práce, vztahy, děti opouštějí domov, přicházejí nové role, nové priority a někdy i nová představa o tom, kým chceme být. Šatník, který vznikal před deseti nebo dvaceti lety, pak nemusí odpovídat současnému životu. A možná proto někdy nestačí skříň jen uklidit. Možná je potřeba ji znovu definovat. Ne podle toho, co by nám slušelo „v našem věku“, ale podle toho, jak se chceme cítit, když vstoupíme mezi lidi. Sebejistě? Uvolněně? Žensky? Silně? Nenápadně? Elegantně? Hravě? Oblečení nemusí vytvářet naši identitu. Může nám ale pomoct ji znovu najít.
Právě tady se móda dotýká něčeho mnohem většího než estetiky. Když se v oblečení necítíme dobře, může být jednodušší odmítnout pozvání. Nechat si ujít večeři. Odložit schůzku. Přestat chodit na místa, kde jsme se kdysi cítily dobře. Zůstat doma, protože představa hledání něčeho vhodného je příliš únavná. Jednotlivě jsou to malé momenty. Jenže malé momenty se sčítají. A život se může postupně zmenšovat, aniž bychom si přesně uvědomily proč.
Proto může být otázka šatníku v této životní etapě také otázkou společenského života. Ne ve smyslu, že bychom měly kupovat více oblečení, abychom byly šťastnější. Spíš v tom, že potřebujeme několik věcí, ve kterých se cítíme natolik dobře, abychom se přestaly kontrolovat a začaly znovu žít.
Možná tedy nejde o to oblékat se pro život, který už máme. Možná se chceme oblékat pro život, do kterého jsme připravené vstoupit. A tak „nemám co na sebe“ nemusí být povrchní stížnost před přeplněnou skříní. Může být velmi přesným popisem okamžiku, kdy stará představa o nás přestane fungovat a nová se teprve hledá.
Protože někdy opravdu nemáme co na sebe. A ne, neznamená to, že naše skříň je prázdná. To jen hledáme něco mnohem obtížnějšího: oblečení, ve kterém se můžeme cítit jako žena, kterou jsme dnes – a zároveň jako žena, kterou se teprve stáváme.
Lifehacky slavných, dobré a zdravé jídlo a (kultovní) filmy jsou její hlavní obsesí, o kterou se ráda podělí s čtenářkami Harper’s Bazaar.
Pravidlo 3-2-1: jednoduchý návyk pro klidnější spánek
Objevili novou barvu, ale nemůžeme ji vidět
Londýnské Annabel’s v kouzelné perníčkové fasádě z křišťálu Swarovski