Sere mě. A já jeho taky, tak před pár
měsíci zhodnotila svůj vztah moje kamarádka. Navenek jejich desetileté manželství působí velmi harmonicky. Víkendové
rodinné výlety, jarní prázdniny na horách,
oslavy, kterých se účastní celé příbuzenstvo, plánování společné dovolené. Jenže
ve stínu těchto aktivit, které nenaznačují
žádné bouřkové mraky, se do jejich vztahu
vkradlo odcizení. Nepovídají si, a když už,
tak řeší spíš studijní výsledky dětí, případně
kdo koupí bagetu na chlebíčky, než to,
jak se skutečně mají a co prožívají. Jeden
o druhého se přestali zajímat.
Vím přesně, o čem mluví. O období,
kdy vztah s tím druhým stojí na místě,
dře, nefunguje. Kdy o chvílích, kdy vedle
sebe mlčky sedíme u televize, nepřemýším jako o „líbezných momentech, kdy
je nám spolu dobře i beze slov“, ale jako
o očistci, který mě zoufale nebaví. A pak,
po pár dnech, týdnech nebo i měsících
to zase začne být fajn. Předtím ani potom
se nemusí stát nic zásadního, žádný porod
trojčat, stavba rodinného mrakodrapu ani
příchod či odchod dokonalé milenky či
milence.
CHVÍLE LÁSKY A NENÁVISTI
I když zrovna takové vztahové tiché krize
mohou být spouštěčem pro milenecký
vztah. Psychoterapeutka Nora Vlášková si
ve své praxi všimla, že se nejčastějšími
milenci stává buď nadřízený, soused nebo
zahradní architekt. Na tyhle muže se dá
jednoduše natrefit v době, kdy to doma
zrovna neklape. Než si však půjdete vedle
do domu vypůjčit křovinořez nebo objednat odborníka, aby vám okopal zahrádku,
je fajn ponejprve pracovat s myšlenkou, že
se každý vtah mění a my s ním. A je dobré
vědět, že období „miluju ho k zbláznění“,
může vystřídat čas „sere mě“, a nemusí to
být špatně. „Jde o přirozenou fázi v každém
vztahu, kdy jeden nebo druhý má slabší
chvíle. Nemusejí znamenat krizi, naopak,
vztah se tím dostává do vyšší úrovně. Je to
v pořádku, ale prožívat to je náročné. V tu
chvíli to totiž často začíná vypadat, že už
si tolik nerozumíme, protože se začnou
objevovat větší rozdíly a nastane i vzájemné větší vymezování vůči druhému.
Najednou jsme víc sami za sebe. Může to hádky bývaly až na dřeň a táhly se i několik
působit tak, že to vztah ohrožuje,“ říká
psycholožka Jiřina Hermanová. I vztah má
období vzdoru. Přichází přirozeně nejčastěji po roce až po třech letech vztahu,
v době, kdy končí intenzivní období vzájemné symbiózy. Ale nastat může i později,
po pěti, deseti letech, různě... Momenty
nesouladu popsali i někteří populární psychologové a terapeuti, aby se jim podařilo
trochu zatřepat těžítkem, ve kterém dlí
přesvědčení, že spolu musíme být šťastni
až do smrti. Například Terry Real, který
se párové psychoterapii věnuje více než
pětadvacet let (a který vztah napravoval
i Bruci Springsteenovi a jeho ženě Patti
Scialfy), mluví v této souvislosti o harmonii, disharmonii a nápravě. „Tyto fáze se
mohou vyskytnout dvacetkrát během jednoho rozhovoru u večeře nebo se mohou
táhnout celá desetiletí vašeho vztahu. Fáze
harmonie je láska bez ale. Fáze rozčarování bývá kritická, při ní dochází ke střetu nedokonalosti vztahu a toho, jak se
s tím vypořádáme,“ říká Terrence Real.
Upozorňuje také na to, že práce na zdravějším vztahu, pokud je zrovna v rozkladu,
může klidně trvat dva až pět let a základem
je změna komunikačních vzorců. Dává
příklad, který se svou manželkou Belindou
aplikují při hádkách. Když po sobě začnou
štěkat, hned v úvodu si dají dvacet minut
pauzu, kdy jdou od sebe. Jinak jsou totiž
oba stejní zarytí bojovníci a berani, a jejich hádky bývaly až na dřeň a táhli se i několk dní. Ta necelá půlhodina time outu v jejich
případě dokáže zázrak – že svár dovedou
vyřešit v klidu a jasně.
K EMOCÍM POMŮŽE TĚLO
Ve chvílích krize se soustředíme spíš na to,
co se děje nám samotným, ale čím víc jsme
od druhého odcizení, tím více ztrácíme
empatii. A můžeme se cítit frustrovaní,
nedocenění, smutní a nešťastní. „V každém
vztahu je důležité ujištění, že se máme rádi.
Je to součástí péče a zájmu o toho druhého,
a tím pádem i péče o vztah. Ale to se často
neděje. Když dlouhodobě mezi partnery
není žádná komunikace, může jít o mrtvý
vztah. A někdy jen skomírající. Dost často
jde o chvíle, kdy pár zaklepe na dveře
terapeuta. A i když terapie není všemocná,
doporučuji ji zkusit. Aby se lidé mohli
ve svém zacyklení vidět jinak. Ale často
se stává, že v téhle zranitelné době potká
jeden nebo druhý někoho jiného. A to je
pak náprava těžká,“ říká Jiřina Hermanová.
Typickým znakem krizí je ukřivděnost,
kdy ukazujeme prstem na druhého. On
je takový a makový, on dělá tohle a tohle
zase nedělá, on může za všechno. Kdyby
byl on jiný, bude to lepší... Jenže efektivnější a prospěšnější je přemýšlet nad
vztahem jako nad ekosystémem, kdy neexistuje objektivní pravda, kde není oběť
ani viník, dobrý ani špatný. Kdy je cílem
spolupracovat. „Pomáhá vrátit se k fyzickým věcem, které nás spojují. Dělat věci,
které nás posouvají k sobě. Jezdit na výlety.
Postupně, nejde to hned. Ale je dobré,
aby se pouta probudila i ve fyzické úrovni.
Protože v hlavě to všechno víme skvěle,
ale emočně to často ruku v ruce nejde.
A k emocím nám pomůže tělo,“ říká psychoterapeutka Jiřina Hermanová.
Psycholog John Gottman, autor knihy
Sedm principů spokojeného manželství, si
všiml, že partneři ve fungujících vztazích
dělají takzvané nabídky ke spojení. „Není
důležitá hloubka intimity v rozhovorech.
Možná ani nezáleží na tom, zda se páry
shodnou, nebo neshodnou. Je důležité,
jak si tito lidé věnují pozornost bez ohledu na to, o čem mluví nebo co dělají.“
Gottmanovou optikou jsou spokojené páry
pozorné. Naslouchají a vnímají partnera,
když si chce povídat. Nabídky ke spojení jsou často záměrně nenápadné. Nejde
o velká gesta, ale o každodenní drobnosti, kterými se zasypává vztah, jako když
se koláč cukruje moučkovým cukrem,
které mají větší smysl než rozmáchlá gesta
u vztahů, jež jsou ve skutečnosti už dávno
u ledu.