Miláčkové na zabití

Někomu stačí, aby měl místo meče a chrabrosti naditou peněženku, v představě mnoha jiných žen se princ umí ohánět malířským štětcem nebo vypadá přímo božsky na pódiu s mikrofonem v ruce. I když jsem i já jako náctiletá měla ve svém pokojíčku vylepené plakáty s Jožo Rážem a Peterem Nagyem, moje pohnutky byly čistě platonické. Marně pátrám v paměti, proč právě oni. Nejspíš mi to dávalo pocit, že jsem in. Nebyla jsem blázen do jejich písniček, netoužila jsem ocitnout se v jejich blízkosti. Sláva nebo popularita mě nepřitahovala ani tenkrát, ani později, kdy se kolem mě ochomýtala spousta mužů zvučných jmen a světové popularity. O to paradoxnější je, že právě můj život je už přes dvě desítky let spojený s někým, kdo se v umělecké branži pohybuje. A navíc je to Slovák! Ty plakáty měly být asi varování.
Být něčí múzou je určitě úžasný pocit. Pamatuji si, jak jsem byla kdysi s kamarádkou na obědě v Soho. Tato newyorská čtvrť byla už od sedmdesátých let domovem mnoha umělců a sídlily tu vyhlášené galerie, takže potkat tu lidi z umělecké branže nebylo nic neobvyklého. Přesto mě překvapilo, když se u našeho stolu zastavil neznámý muž, lehce se ke mně sklonil a položil přede mě obrázek s mojí podobiznou, kterou právě načrtl. Něco rychle zamumlal pod svůj impozantní knír, a než jsem se stačila vzpamatovat, byl pryč. Až později mi došlo, že to byl výtvarník Peter Max. Pocity studu se mísily s pocity jakéhosi opojení, které jsem nedokázala úplně definovat.

Že je život s umělcem vzrušující, je také do jisté míry pravda. Ovšem dokáže to být i docela náročné. A když je v rodině umělců víc, je to kolikrát žonglování s odjištěnými granáty. Ano, je to velmi romantické, když pro vás někdo složí písničku a pak vám ji při svíčkách brnká na kytaru. Tedy za předpokladu, že dotyčný zpívat i brnkat umí. Když ne, tak tady pohádka končí. Ale pozor! I v případě, že má dotyčný zlato v hrdle, je lepší se hned nerozplývat jako med v čaji, ať už jsou umělcovy projevy náklonnosti sebesladší. Znáte to, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají!
V naší rodině je těch umělců víc, v různých odvětvích a na různých úrovních. Někteří mají své umění oceněno veřejně a s pompou, jeden v podobě ptačích sošek, druhý diplomy, oceněními a – což je zatím asi největší úspěch – obrazem vyvěšeným v kanceláři Bílého domu. Ostatním se zdá být osudová móda, která je svým způsobem také druh umění. I tady se předpokládá určitý druh kreativity a um zapojit levou mozkovou hemisféru. Já jsem sice jako modelka žádná ocenění a sošky nedostala, ale těch 30+ let v modelingu, několik stovek titulek a nespočet focení se určitě počítá. Můj nejstarší syn má svou vlastní značku oblečení a v něčem podobném si začíná nacházet zálibu i ten nejmladší. Takže jsme múzou políbení všichni. Proto je pro mě docela záhadou, že někdo (rozuměj já) umí, může, a hlavně musí fungovat i v těch nepříliš povznášejících doménách, zatímco jiný (čti můj muž) nemá problém ignorovat ranní vstávání k doučování dětí nebo vůbec se vyhýbat jakýmkoli aktivitám spojeným s rodičovskými povinnostmi, které je zapotřebí splnit před polednem. Zavrtá se dole do studia, není o něm ani vidu ani sluchu – tedy až na ten rámus, co z přízemí vychází, nemá čas na nic, ale, světe, div se, kolem šesté večer, kdy po celodenním nahánění a lítaní kolem dětí dokončuji večeři, se mi objeví za zády a s výrazem surikaty, která se právě vynořila z nory, zavětří a s jiskrou v oku se zeptá: „Co budeme mít dobrého?“ Nekecám. Devětkrát z deseti případů, neomylně a skoro na minutu přesně. A to vše pod rouškou výmluv na svého kreativního ducha. To by mě mohl čert vzít! Vždyť i já, když jdu do práce, tak je to svým způsobem vystoupení. I já musím vykonat jakousi performanci, nějak u toho vypadat, tvářit se. Jet lag, nejet lag!

Opravdu kreativní lidé jsou svým způsobem géniové. Jejich mozek je zapojený jinak a myslím, že sem spadá i moje dítě. Častokrát je pro takového člověka velmi těžké fungovat v každodenním životě a vykonávat 103 naprosto běžné úkony. Buď je vůbec nezaregistrují, nebo jim nepřijdou důležité. Naopak věci, které registrují, se jich dotýkají možná až příliš a jednoduše řešitelné věci je dokážou totálně rozhodit. Proto není zrovna lehké s takovým člověkem žít. Přiznávám, že mě stálo velké úsilí naučit se tento proces respektovat. Že když jsou „in the zone“ hluboce ponořeni do tvorby, ztratí pojem o čase, v noci straší, ve dne spí, tedy pokud vůbec spí, zapomenou jíst a nevylezou z pokoje, dokud nemají hotovo. V lepším případě.

Chápu, že když člověk tvoří, je těžké vstát a odejít od rozdělaného projektu vařit. Ale někdo si takový luxus dopřát nemůže. Já si například musím od psaní tohoto článku, kvůli kterému jsem vstávala ještě před rozedněním, abych na něj měla aspoň chvilku klidu, odskočit, odbavit maily, zavěsit příspěvek na insta, připravit oběd a udělat fitting na příští džob. A hádejte, co dělá můj muž? Myslím, že to uhádnete.