MÉNĚ DAT, VÍCE LEHKOSTI

„Připomeňte si příspěvek, který jste sdílela před třinácti lety,“ nabídl mi Facebook. Klikla jsem a na obrazovce se objevila fotografie z doby, kterou dnes s lehkou nadsázkou označuji za svůj pravěk. V levé ruce držím slimku, v pravé půllitr piva. Vypadám trochu opile a velmi spokojeně. Nebyl to nejspíš ani první, ani poslední takový večer. Projíždím další fotografie. Naše „základna“, jak jsme familiárně říkali hospodě, kam se chodilo minimálně jednou týdně. Rozmazané snímky, hlasitý smích, objetí lidí, které jsem tehdy považovala za střed vesmíru. Bylo to hlučné, bujaré, punkové a úplně nespoutané. Nechci se tam vrátit. Po cigaretách se mi nestýská, po kocovinách už vůbec ne. Kdybych si dnes měla vybrat mezi ranním workoutem a probdělou nocí zakončenou kebabem ve tři ráno, zvolím to první. Přesto jsem se u té fotografie zastavila déle, než bych čekala. Ne kvůli tomu, jak jsem tehdy žila, ale kvůli tomu, jak jsem tehdy přemýšlela. Nebo spíš nepřemýšlela.

How To: Digitální detox, který neohrozí vaši kariéru

Nezkoumala jsem, jestli právě dělám to nejlepší pro své zdraví, budoucnost nebo biologický věk. Žila jsem lehčeji. Ne proto, že by život byl jednodušší, ale protože jsem ho nesnažila neustále vyhodnocovat. Právě tahle lehkost mi dnes občas chybí. Ne snad, že bych po čtyřicítce zatoužila po neukočírovatelnosti dvacítky. Člověk se mění, přibývá odpovědnosti a některé starosti prostě patří k dospělosti. Jen mám pocit, že jsme mezitím překročili ještě jednu, méně nápadnou hranici. Začali jsme zaměňovat péči o sebe za neustálou kontrolu sebe sama.

VE VÍRU OPTIMALIZACE

Dnes už skoro všechno dělám správně. Spím podle doporučení, sportuji podle hodinek, jím podle výživových tabulek a večer si místo druhé sklenky vína raději objednám kombuchu nebo nealkoholický koktejl. Většina těch změn je k lepšímu. Cítím se zdravější než před deseti lety a netoužím vrátit čas. Jenže s tím vším se do života nenápadně vplížila potřeba všechno vyhodnocovat. Jestli jsem spala dost kvalitně, jestli jsem snědla dost bílkovin, jestli jsem se hýbala dost intenzivně, jestli jsem odpočívala dost efektivně. Možná právě tady se začala moje lehkost pomalu vytrácet, spolu s přesvědčením, že když budu dělat všechno správně, budu se také správně cítit.

Péče o sebe se nenápadně proměnila v projekt, který se dá neustále optimalizovat. Něco uděláme a hned to hodnotíme. Začíná se hned po probuzení. Nejdřív neprocítíme ráno, ale zkontrolujeme spánek. Kolik bylo hlubokého? Jak dlouhá byla REM fáze? Jaké je dnešní skóre? Když číslo není dost vysoké, den vlastně začíná drobným pocitem, že něco nevyšlo. Pak jdeme na procházku. Jenže místo zpěvu kosů nebo vůně posekané trávy občas sledujeme, kolik kroků ještě zbývá do denního cíle. Sedneme si do restaurace a z menu si nevybíráme jen podle chuti, ale podle výživových hodnot. Načapala jsem se při tom nedávno. Večer jsem se procházela kolem rybníka. Slunce pomalu zapadalo, hladina byla úplně klidná a krásná. Místo abych se zastavila, obešla jsem rybník ještě jednou. Chybělo mi pár stovek kroků a já už se těšila na virtuální konfety, které se objeví na displeji.

O pár dní později jsem seděla v restauraci nad jídelním lístkem. Měla jsem chuť na kachní prso s portskou omáčkou a gratinovanými bramborami. Objednala jsem si salát s halloumi. Salát byl dobrý, to nemohu říci, jen jsem si v tu chvíli uvědomila, jak automaticky rozhodla disciplína namísto chuti. Nejde o jedno jídlo ani o jednu procházku. Jde o způsob přemýšlení, který se pomalu rozšířil téměř do všech oblastí života. Jako bychom každou chvíli podvědomě přepočítávali na budoucí užitek. Co mi to přinese? Kolik let navíc? Kolik kalorií? Jaký výkon? Psychologové tento jev popisují jako paradox kontroly. Některé aspekty života, třeba spánek, kreativita, radost, libido nebo pocit štěstí, fungují nejlépe tehdy, když jim vytvoříme dobré podmínky, ale nesnažíme se je za každou cenu řídit.

DOKONALOST NETŘEBA

Stejně se neustále snažíme optimalizovat podmínky, ve kterých žijeme. A postupně jsme začali optimalizovat i sebe samotné. Myslíme si, že více znalostí o těle, o sobě by mělo vést k větší svobodě. Jenže čím víc dat o sobě máme, tím méně si věříme. Čím přesněji dokážeme změřit svůj stav, tím víc ho začneme sledovat zvenčí, místo abychom ho jednoduše prožili. Možná právě proto dnes tolik rezonují knihy a eseje, které tuto posedlost kontrolou zpochybňují. Britský spisovatel Oliver Burkeman, který se dlouho věnoval tématům produktivity a sebezdokonalování, po letech dospěl k nečekanému posunu. Místo dalších technik, jak zlepšit výkon života, začal psát o tom, že lidský čas a kapacita jsou konečné. A že právě přijetí této omezenosti může být paradoxně osvobozující, ne proto, že by se vzdal snahy žít dobře, ale proto, že přestal věřit, že musí žít dokonale.

Když se teď vrátím k té staré fotografii, vidím v ní něco, co jsem ještě nedávno neuměla pojmenovat. Nejde o cigaretu ani o pivo. Ale o to, že některé věci se prostě děly, aniž měly okamžitý komentář, skóre nebo zpětnou vazbu. A tak si z ní chci odnést takových deset deka tehdejší životní lehkosti i dnes.