LÉTO, VÍTÁM TĚ!

Myslím, že tomu tak bylo asi vždycky. Vlastně si pamatuji jen jeden jediný příchod léta, kdy jsem si hned na jeho počátku pořídila několikery velmi krátké (a velmi průsvitné) letní šatičky. Bylo to tenkrát v marné snaze přebít pocit méněcennosti a aspoň trochu si zvednout sebevědomí, zašlapané předchozím rozvodem do hlubin, které by si stěží dokázal představit samotný Jules Verne. Když jsem se v nich pak statečně toulala ulicemi New Yorku, nenaskakovala mi husí kůže jen z dotěrných pohledů, ale hlavně z pocitu ztráty kontroly. Pocit zadostiučinění zmizel dřív, než stačil opadat zlatý déšť. A já se jen utvrdila v tom, že jsem typ, který raději nosí kalhoty. Obrazně i doslova.

A teď je léto zase tu. Nepopírají to ani rozkvetlé stromy, ani různě odhalená lidská těla všech tvarů a velikostí. S nefalšovaným obdivem pozoruji obzvlášť ty, kteří mají do momentálních ideálů krásy hóóódně daleko. Mít tak desetinu jejich nadhledu! To zatím ale nehrozí. Ano, snažím se své tělo uctívat a být s ním spokojená. Jen ta mrcha menopauza mi umí slušně házet klacky pod nohy. A když k tomu přidám občasné sebemrskačské sklony v podobě skrolování Instagramem a jeho nekonečnou nabídkou fotek během zeštíhlených a sportem vyrýsovaných těl, nadhled se mi udržuje jen stěží. Co na tom, že spoustu z nich má na svědomí nejen čas strávený ve fitku, ale i Photoshop, Ozempic a další proměnné.

No nic, zaženu hořké myšlenky do tmavých koutů své hlavy a místo toho se nechám vší tou dokonalostí inspirovat. Vlastně i proto jsem si letos dala předsevzetí vzít to od ledna parádně do rukou. „To“ samozřejmě není nic jiného než návrat k pravidelnému fitness a snaha (konečně) se dokopat k běhu. V mém podání je slovo běh asi zbytečně optimistické, ale protrénovat se k aspoň půlhodince v poklusu bych snad mohla. Nejsem, co se mého běžeckého talentu týká, žádný snílek, a tak jsem laťku nasadila realisticky. První týden střídám pět minut chůze, pět minut běhu, druhý čtyři minuty chůze, šest běhu atd. atd. Matematicky by tedy vycházelo, že bych začátkem června měla zvládnout třicet minut levou zadní. Matematicky. V praxi to vypadá tak, že na páse mě z té nudy nedokáže vytrhnout ani ten nejdramatičtější seriál na Netflixu. Opravdu trpím. Nevím, co mě rozčiluje víc. To, jak nahlas musí televize řvát, aby přehlušila hukot běžícího pásu, nebo to, jak do mě hučí můj vnitřní hlas „vzdej to, nohy jako Yasmeen Ghauri si stejně nikdy nevyběháš“. Irituje mě i to, jak mi zhasíná mobil, na kterém si hlídám čas. K jeho otevření musím z pásu seskočit a byť je telefon chytrý, rozeznat můj uřícený a roztřesený obličej se mu nedaří. I když na jeho obranu musím říct, že v tomto stavu by měla problém rozeznat můj obličej i moje matka. Tak ale vypadnu z rytmu dýchání, na které se musím urputně soustředit, jinak mě začne ještě urputněji píchat v boku. Navíc je pro mě absolutně nepochopitelné, že ve fázi běhu ten čas absolutně neutíká, zato ta chodící část je během okamžiku pryč.