Letní povídky: TRISTAN UŘEKY

Mezi stromy už zahlédnu řeku, vody tam bude maximálně po kolena. „Schovala sis mobil?“ ptá se muž dcery, není si jistá. Muž se vrací k autu překontrolovat, jestli jsou všechny mobily z dohledu. Jdeme dál s dcerou, povídáme si, pes na vodítku poslušně kráčí vedle nás, synek se rozběhne napřed. Vycházíme z lesa přímo do rozlehlého téměř vyschlého koryta řeky. Všude jsou rozseté barevné oblé kameny a nahoře se klene prastarý most. Na břehu jsou ve svahu vyhloubené letitým tokem vápenaté vody malé přírodní bazénky s termální vodou. V nich je naloženo několik lidí, většinou starších místních mužů, a vypadají velmi spokojeně. Při chůzi po balvanech trochu ztrácím rovnováhu a klopýtám se všemi těmi vršky a spodky v rukách. Zvednu hlavu. Někdo se ke mně blíží. Je to muž. Mladý muž. Má přerostlé polodlouhé černé vlasy a jde tak klidně a pomalu. Je opálený, na sobě má jen krátké červené šortky. I když může projít kudykoli, projde těsně kolem mě. Řekne klidným hlasem: „Buongiorno,“ a podívá se mi zpříma do obličeje. „Buongiorno,“ odpovím a rychle uhnu pohledem. Provedu spěšnou kontrolu, jestli mi z ruky nevypadl kus oblečení. Nemůžu se na něj podívat, i když mě zaujalo jeho hrdé čelo a stopy života v tak mladé tváři. Dobrodruh.
Můžu?“ volá synek, shodí z nohou boty a spěchá k prvnímu bazénku.“ Tam ty boty nenechávej, dáme si věci blíž, radši tady sem,“ ukazuju. Zkouším rukou vodu, fakt horká. „Opatrně,“ odhrnuju si vlasy z obličeje, Synek leze do vody, dcera zatím váhá, pes zkouší vodu olíznout. Otáčím se, můj muž pořád nejde. Zahlédnu červené šortky, kluk elegantně přechází po kamenech a mě napadne, že tady u řeky někde bydlí, musí, je s ní tak zvláštně srostlý. „Pojď taky, prosím,“ říká synek. Do vody se mi hned teď nechce. Sedáme si s dcerou na okraj bazénku a dáváme si do horké lázně aspoň nohy. Pán poblíž nás má holou hlavu a mokré vousy až na břicho, usmívá se a přivírá blahem oči. Muži si spolu povídají hlasitě a silným dialektem italštiny, nejsem na něj zvyklá, každou chvíli na nás přátelsky mrknou.

Nádhera,“ říkám dětem, jakoby to samy neviděly. Vychutnávám si tu chvíli klidu s nohama ve vodě. „Na psa je to asi moc horký, ať tam nespadne a neuvaří se nám,“ říkám dceři, která si psa posadí na klín. Přes obličej jí přelétne zvláštní výraz. Jako mrak, jako překvapení, směs nedorozumění, možná i zvědavosti. Podívám se, kam směřuje její pohled. Kluk v červených plavkách se vrací, vlasy má vyčesané do drdolu, jde klidně a pomalu směrem k nám, a vtom si uvědomím, že nevidím jeho červené šortky. Je nahý. Otáčím se rychle zpět, dcera studuje hrbolaté dno bazénku. Dívám se na svoje zarudlé nohy v horké vodě a napadá mě, proč jsem se tak rychle otočila pryč? Protože je mi to hloupé. Jo? A vůči komu? Vůči mému muži? Vůči mně? Protože je příliš krásný na to, abych na něj zírala? Příliš nahý? Příliš mladý? Protože je mi to hloupé. Tečka. Kde je vůbec můj muž? Otočila jsem se pryč, protože jsem měšťák, co se bojí? Čeho? Pouhého pohledu? Stop života v mladém obličeji? Sepnutých černých vlasů do drdolu? Jeho svobody? Fuj, to je vedro.
Míchám vláčně nohama vodu a synek hlásí, že kluk zašel do toho stanu. Ani jsem si té bílo-zelené plachty nevšimla. Tak přece jen tady bydlí, usměju se pro sebe. Přestalo pršet a kluk stan otevře dokořán a začíná hrát na jakýsi nástroj. Takový ten vzácný, neobvyklý, strunný nástroj, co zní jako vzdálená melodie z jiného času a prostoru. Jak se asi jmenuje? Tristan, napadá mě. Teda ten nástroj, napomenu se. Nevím, jak se jmenuje nástroj, klukovi ale jméno Tristan sedne.

Přichází můj muž a říká, že mi poslal zprávu. „Nemám tu mobil, schovala jsem ho v autě.“ „No jo, Koupil jsem dvě bedny pomerančů.“ „Co? Tady?“ nechápu. „Jo, od tamtoho pána,“ ukazuje na usmívajícího se místního muže v kostkované košili, který přichází k vodě. Zaparkoval za naším autem svou dodávku, plnou pomerančů, tak se ho můj muž zeptal, jestli si nějaké může koupit. Pán v kostkované košili dojde až k nám a podá mi pomeranč. „Grazie,“ říkám trochu překvapeně, každému z dětí také po jednom hodí. Oba ho chytnou a volají na něj: „Grazie!“ Pán se svléká do plavek a usedá vedle do bazénku. Děti chtějí pomoct s oloupáním, loupám, chtějí, abych podržela psa, chtějí, abych odpověděla na deset nahodilých otázek, týkajících se mostů, horké vody, citrusů, psů, Italů..., abych podala někomu ručník... A mně se rozběhnou myšlenky svojí cestou. Tristane, tobě asi připadá, že vypadám ztraceně. Ztratila jsi osobní svobodu, možnost vlastní svobodné volby, řekl bys mi. To ne, nesouhlasila bych. Jen někdy prostě dělám hodně toho, co po mně chtějí ostatní, Tristane. Řekla bych ti: Tobě to připadá nepřirozený, protože ty, na rozdíl ode mě, si děláš asi jenom to, co chceš. A pak bych mu řekla: Jenže mně by to už připadalo málo. 
Jak, málo? zeptal by se Tristan. Pokrčila bych rameny a asi bych se nejistě zasmála.
„Au, to je horký,“ řekne můj muž. Vklouzl do vody a prameny mu rozjasnily oči. Doloupu pomeranče, podám je dětem, slupky uložím vedle srovnaných bot, psa dám podržet dceři. „Jdeš do vody?“ řekne znovu synek. „Jo, jdu,“ řeknu odhodlaně a rozhlížím se, kde se převléknu. Zamířím do roští, kousek od hrajícího stanu, a zkouším si tam obléct plavky. Pokud možno, aby nikoho z těch opálených Italů neoslnila moje bělost, aby nebyla vidět moje nahota. Zároveň nechci šlápnout do bahna, které je všude kolem. Vrávorám na jedné noze, nemůžu se trefit do otvoru v plavkách. Děti na mě něco volají, něco mi ukazují a já zkouším nebýt nervózní. Přicházejí další lidé a já si stihnu natáhnout plavky, než projdou přímo kolem mě.

Do bazénku k mému muži usedá jakási dívka. Teď se dívka potřebuje někam natáhnout, podívat, a stoupne si, propne se, z horké vody se vynoří jako velryba její bronzové pozadí předělené šňůrkou tang. Můj muž klidně pozoruje lesy napravo. Proč se nepodíval? Proč se otočil pryč? Symbolizuje ta dívka příliš lákavou svobodu, která ho děsí? Přitahuje? Odrazuje? Nezajímá? Kvůli sobě? Kvůli mně? Možná že se otočil ze solidarity. Z lásky. K nám, ke své rodině, ke mně. Vrávorám zpátky a doupravuju plavky. Myslela jsem, že mám ty černé plavky, a nevím proč jsem si sbalila jen ty modré. Děti na mě znovu něco volají, na něco se mě ptají, něco mi ukazují. Vklouznu do vody, je fakt horká. Na dívku kývnu na pozdrav. Můj muž se ke mně nakloní a říká, jestli jsem si všimla toho mostu. „Krásnej,“ říkám. Dcera se jde také koupat. Zachytím psa, který chce skočit do horké vody. Místní muže naše skupinka se psem evidentně baví. Náš černý kudrnatý pes si teď vyhlídnul jednoho černovlasého kudrnatého Itala, který zrovna přišel, a zkoušel ho olíznout. „Mi scusi,“ omlouvám se. „Myslel, že je Blahodárná horká lázeň zklidňuje. A já si musím pohrávat s myšlenkou na život na svobodě, nebo v zajetí. V hlavě vyskakují všechny ty ustálené a odpudivé pravdy o rodině, steny raněných a opuštěných, úpění zajatých. Pořád hledáme místa, kde se duše může rozběhnout, kde se dobře dýchá. Venku, doma. Hledáme taková místa nejen pro sebe, ale i pro toho druhého. Pro všechny v rodině. Tristane, věci jsou tak propojené, existují v podstatě ve vzájemném souznění, v dokonalé harmonii. Proč jsi přestal hrát?

„Mami, ten kluk vyšel ven ze stanu!“ hlásí nadšeně synek, „a má zase šortky. Oranžové.“ Dcera se ohlédne. „Nééé,“ zaúpí tiše a rychle se otáčí pryč. Podívám se. Kluk stojí kousek od stanu a močí. Vyměníme si pobavený pohled s mým mužem. Dívka v tangách vylézá a odchází se naložit do jiného bazénku, tady nemá dost prostoru. „Nepůjdem se projít?“ ptá se mě po chvíli synek. Souhlasím. Mám sice jen ty modré plavky, ne ty černé, ale nevadí. Jdu bosá po oblých kamenech a už ani neklopýtám. Pes kňučí, když nás se synem vidí odcházet. Prohlížím si most, kameny, v poslední době je sbírám, ty s různými pruhy a obrazci, tmavě rudé, černé s bílou kresbou, občas na ně lepím cedulku s nápisem odkud jsou... „Jak se tohle v přírodě objeví? Koukej,“ ukazuju synkovi pravidelně pruhovaný balvan. Černé pruhy, bílé pruhy. Synek leze do řeky, lehá si, je mělká, ale studená. Šťastně a vesele ječí: „Stráááášně ledová!“ Pak vyleze z vody, klepe se zimou, chechtá se a obíhá mě dokola.

Zahlédnu kluka, dívá se na nás s lehkou zvědavostí. Chtěla bych s tebou prohodit pár slov, Tristane? Něco se dozvědět o tvém životě ve stanu u řeky? O hudbě, kterou hraješ? O tom, jak přemýšlíš? Nebo ne? Je příliš... přítomný, příliš zabydlený v sobě. Vypadá ale krásně, jak tam stojí. Poblíž svého stanu, uprostřed svého života.
Je čas jít. Sbírám věci a boty. „Arrivederci!“ zdravíme se s místními, smějou se na nás. Pes štěká, dětem padají věci z rukou, odcházíme pryč širokým korytem skoro vyschlé řeky. „Ta řeka se jmenuje Farma,“ říká můj muž. „Ty lázně jsou z dob renesance, zmiňuje se o nich i Cicero.“ Aha... Mluvíme, nadechujeme se bezděčně svobody mezi námi. Otočím se na Tristana v oranžových šortkách. Stojí poblíž stanu, sám se svou svobodou. Jeho svoboda mi v tu chvíli nepřijde tak ohromující. Připadá mi spíš jako osamělost. Svoboda je štěstí. A radost, ale i smutek, zkouška i osamělost. Máš jí dost, Tristane, tak si jí užívej. Jako já si užívám svojí svobodu, která třeba není zřejmá na první pohled. Otáčím se a sladím krok s ostatními.