Letní povídky: Máma

Amálka, oči otevřené, ani trochu rozespalé, ale pořád v pyžamku, jde s kocourem, svým Panem kocourem, v náručí dětským pokojíčkem, sotva ho unese. Dovleče Pana kocoura na svou postýlku, kde ho položí a trochu tak hladí a trochu tak drží, aby jí neutekl. Pak otevře dvířka peřiňáku, který stojí za postýlkou, popadne kocoura a dá ho do něj. Dvířka zase zavře a na peřiňák si sedne tak, aby kocour nemohl ven. Tohle se nesmí. Amálka to ví. Jenže některým věcem, co se nesmí, nelze odolat. Amálka jde zpět k proskleným dveřím za dospělými hlasy a po rozmyšlení vchází do obývacího pokoje, ve kterém vidí všechny svoje blízké v náladě, kterou nezná. Zejména babička se snaží něco různě maskovat. Co, to Amálka neví. Ale tíseň cítí. A nikdo jí s tím nepomůže. Máma pláče, táta se zlobí, a ani ten děda jí neporadí. A tak zasahuje babička, která se snaží dostat Amálku co nejdřív od dospělých. „Jdi si hrát,“ vystrkuje babička Amálku ze dveří. Zlatavé ráno chytá barvu modrých kuchyňských závěsů. Amálka snídá, je to táta, kdo jí chystá snídani. Mlíčko a rohlíky rozpečené v troubě. Nakrátko si k Amálce přisedává i uplakaná máma. Táta s mámou se na sebe nedívají. Pan kocour žalostně mňouká zavřený v peřiňáku. „Kde je Pan kocour?“ ptá se táta a Amálka má jen malou chvilku na to, aby ho běžela vysvobodit.

A pak jde Amálka od domu do zahrady, je dopoledne krásného víkendového dnu. Vydává se rozlehlou zahradou ke studni, je to Amálčin jasný cíl. Pohledem si všímá drobností a záchytných bodů v zahradě, které tvoří její malý svět. Když ke studni dojde a očima vše zmapuje, jak je zvyklá, začne si u studny hrát. Šťastná ve svém zákoutí milosti, jen kdyby ten neznámý neklid v podobě máminých uplakaných očí dokázala Amálka setřást. Paní sousedka vidí Amálku a zve ji k nim na zahradu. „Amálko, nechceš si jít hrát s naší Barčou? A mamka je doma?“ Kde je máma, to Amálka neví. Ale hrát si chce. Jen ten plot se musí oběhnout a jít brankou, ne dírou v plotě.
Amálka si na zahradě u sousedů hraje se svojí kamarádkou Barčou hru: MAMIBABI MAMIBABI... To se tak točí dokola a říkají slova, která se pletou, dokud se holčičkám nezapletou i nohy.

Máma, v šatech, nádherná a vzdálená, vede Amálku za ruku po chodníku u silnice čtvrti malého města, blíží ke k cihlovým bytovkám. A naproti nim, spíš tak v silnici než po chodníku, jde od jedné bytovky babička. Je k poledni, slunce žhne, všichni jsou oblečení tak víkendově v domácím. Babička mávne na Amálku, ta si jí všimne a vytrhne se mámě a letí k babičce. Babička zve mámu na společný oběd, máma ale odmítá s tím, že jede na výlet, což se babičce nelíbí. „Na výlet? A s kamarádkou? S jakou, prosím tě?“ ,,Tu neznáš,“ špitne máma. ,,Tak to si myslím, že ji neznám!“ procedí mezi zuby babička. Dnes je den, kdy se šeptá. A Amálka neví proč. Máma odchází a Amálka se za ní dívá. Někdy je máma cizí paní.

Amálka a děda sedí u stolu prostřeného k obědu, babička je ještě v kuchyni, odkud jsou slyšet zvuky. ,,Dědo, a až budu chodit do školy, tak budu chodit na obědy taky do školy, nebo do školky?“ ,,Taky do školy, to už nebudeš vůbec chodit do školky. To už budeš velká.“ ,,Vůbec do školky, jo? Ani nikdy?“ ,,Tak možná, kdybys někdy chtěla na návštěvu.“ Babička jejich rozhovor přerušuje a vychází z kuchyně. ,,Tak už nikam nechoďte a nemelte se, je to horký, nesu.“ Babička přichází se dvěma talíři nudlové polévky, jeden dá před Amálku, jeden před dědu. ,,S domácíma nudličkama a...“ Amálka zaloví honem lžící v polívce, z nudlového těsta je tam vykrojené a uvařené srdíčko... ,,A srdíčkem!“ Amálka úplně září. Aspoň u babičky a dědy je vše tak, jak má být. Na stole jsou talíře na druhý chod a také hrnce, babička dává Amálce kolínka, dědovi knedlíky, Amálce pak plněný paprikový lusk, zalije ho rajskou, to samé dědovi.

Amálka se na papriku ksichtí. ,,Ani to nezkusíš?“ ,,Ne, to mi nepřijde dobrý.“ Tak babička vezme úplně automaticky nůž a vidličku, papriku z mletého masa, které je uvnitř, sloupne, a ten sloupnutý obal hodí do talíře dědovi. A děda není rád. ,,Ale s jídlem by se vymýšlet nemělo!“ ,,Tak nebude jíst, co nechce, ne?“ Babička až teď nandává sobě. Amálka se snaží si dědu udobřit. ,,Dědo, mně to nepřijde vůbec dobrý.“ ,,Já taky někdy sním něco, co mi nepřijde úplně dobrý.“ ,,Jo, a co prosím tě a kdy? Já ti snad někdy dávám něco, co není dobrý?!“ ,,To bych si nikdy nedovolil říct, Evi!“ Babička se nevzdává. ,,Jaký nedovolil, tak dávám, nebo nedávám?“ ,, Babička má mistrovský cit pro jemný humor.“ ,,Hlavně že ty ho máš, ty mistře.“ Amálka řve smíchy. Babička si sedá za stůl. ,,Aspoň že se ta holka směje.“ Kdyby tohle babička neřekla, možná by Amálka zapomněla na stín, který do dnešního dne přineslo to jiné ráno. Ale babička to řekla a stín se vrátil.

Děda s Amálkou si vyrábějí ze stolu, na kterém se jedlo, bunkr. Jde jim to spolu. Přehazují deky přes stůl tak, aby dopadaly na zem, berou si dva polštářky, další deku, baterku a lezou pod deky, pod stůl. Babička na ně dohlíží. ,,Ale neusněte na dlouho, máme výlet!“ A jsou slyšet zvuky z kuchyně, ale to už jsou Amálka s dědou pod dekami pod stolem, leží vedle sebe na zádech, je tam tma, děda rozsvítí baterku. Děda dělá chvíli světýlka baterkou kolem, pak na sebe s Amálkou mrknou, Amálka kývne, že můžem, a děda začne dramatickým hlasem zpívat písničku, u které se Amálka nejdříve směje, ale když začne být písnička strašidelná, automaticky se natulí na dědu. ,,Na hřbitově vrzly dvééééře, někdo se tam tiše béééře, je to zloděj dalekýýý, jde okrádat mrtvolýýýý. Béře se tam tiše v trávě, kde hyena leží právě, jak ho ona zočila, saport na něj skočiláááá. Vycucla ho jako křečka, místo krve tekla břečka, tak dlouho ho cucala, až ho potom nechaláááá. Z toho ponaučení mějte, mrtvoly neokrádejte, kdo okrádá mrtvoly, sežerou ho hyjenýýýýý.“ Děda dozpívá, Amálka je přitulená, děda zhasíná baterku. Teď se na chvíli smí usnout v dědově náruči. Ten malý kousek půjčeného bezpečí.

Amálka, babička a děda jdou od auta, zaparkovaného na kraji lesa, po cestě. Amálka jde mezi babičkou a dědou, oba ji drží z každé strany za ruku a všichni nahlas zpívají pochodovou písničku. Je to výlet. A proběhne tak, jak má. Amálka bude šťastná, musí být. O to se babička postará.

Amálka, babička a děda sbírají borůvky, babička vypráví Amálce příhodu o tom, když byla Amálka miminko, jak ji s dědou hlídali a Amálka málem umřela, ale pak ji zachránily borůvky. ,,Já věřím na borůvky,“ říká babička a myslí to zcela vážně. Amálka se snaží sbírat a poslouchat babičku, a tak sama neví proč, ale zeptá se: ,,A máma borůvky kupuje?“ Babička se jen nadechne a vydechne. Jsou stíny, před kterými nelze utéct.

Děda a Amálka jsou spolu v rybníku, děda učí Amálku pěkně plavat, a když se Amálka snaží a doplave k němu hezky, je za odměnu vyhozená do vody. Babička je pozoruje z břehu a občas na ně zavolá nějakou poznámku. Ale děda s Amálkou jsou teď ve svém světě.
Amálka si na kraji rybníka hraje s cizí holčičkou, jejich hru přerušuje babička. Už budou muset jet. Vrátit se domů. Amálka má vztek a příčí se. A ten kus mechu s kamínky, co jí zbyl v ruce, hodí na holčičku. Ne, zpátky nechce. Ta tíseň ji tolik zneklidňuje.
Děda, babička a Amálka jedou v autě, vrací se z výletu, je dusno v krajině i v duši. Amálce se chce zvracet, babička se ptá, jestli stačí, když zastaví na tom místě jako vždycky.

Děda, babička a Amálka dojíždějí k rodnému domu, před kterým je Amálčina máma s neznámým mužem. Máma už není uplakaná. Je jiná. A neznámý muž vedle mámy si ji bere do jiných světů. Ani babička tomu nezabrání. Amálku posílají hrát si pryč, aby neslyšela hádku dospělých. Máma teď není Amálčina. Máma není.
Amálka jde ke své studni, ale dětské hry na ni tentokrát nezabírají. Její studna přestala mít kouzelnou moc. Za plotem, na zahradě sousedů, je neznámé území, které působí tak klidně a láká. Amálka prolézá škvírou v plotě, sotva dýchá a otrhává květy ze zahrady sousedů, hází je do studny společně s kameny. A znovu. Ještě. Její hru přeruší pan soused. ,,Co to děláš?! Vypadni odtud! No neslyšela jsi? Vypadni!“ Polekaná Amálka utíká, slzy se derou z očí. Zmizet. Nedá se to snést. Amálka se schovává pod prkna ke stromu a pláče. Tolik, až srdce bolí.

A když se vypláče, vrací se zpátky ke studni, kterou poklízí. Vyčerpaná a smutná, snad klidná. Poté jde k domu, kde je táta, babička a děda. A květy plavou po hladině studny. Brzo klesnou ke dnu. Máma chybí. Ode dneška navždy.
Amálka je ve vaně, má tam spoustu pěny a blbne, dělá vlny a sleduje je, aby byly tak tak po okraj vany a nevylily se přes, opatrně pozoruje, jak moc se může ve vodě rozhýbat, aby jí to vyšlo. Je to vytrvalá zábava, která málokdy vyjde. Za Amálkou přichází táta, aby s ní probral, co se stalo odpoledne na zahradě, Amálka se k tomu přiznává a v něčem se jí ulevuje a v něčem ne. Sousedům se s tátou omluvit půjde, ale... ,,Kde je máma?“ zeptá se jedinkrát Amálka táty a dívá se mu zpříma do očí. ,,Na výletě,“ odpovídá táta a musí očima uhnout. ,,A proč tam nejsme s ní?“ chtěly by ty oči pořád vědět. A na to nikdo nemá odpověď. Amálka leží v posteli, narovnaná pod peřinou a čeká, otevřou se dveře a přichází táta a nese tlustou knihu pohádek a vidličku. Sedá si za Amálkou na postel, podává Amálce vidličku a knihu drží sevřenou u sebe. A Pan Kocour. Je zpátky a smí za Amálkou. Amálka bere vidličku, trochu přivírá oči a zabodává vidličkou mezi stránky. Otvírá oči, předává tátovi a ten rozvírá knihu tam, kde Amálka bodla. ,,Amouchu, to je zas Jednoočka, Dvojočka, Tříočka!“ ,,Jóóóó!“ ,,Tu čteme už asi potisící!“ ,,Protože je nejlepší!“ Táta si povzdechne a začne číst pohádku. Amálka a Pan kocour poslouchají.

Táta dočetl a dává Amálce dobrou noc, která ovšem ještě neplatí, Amálka si svým voláním: ,,Napííít, napííít,“ tátu ještě přivolá. Ale pak už táta odchází a nevrátí se. Amálka je sama.

Pan kocour přede na zemi v pokojíčku. Amálka neví co by, sedí na postýlce, kouká po potemnělém pokojíčku, na spaní to ještě nevypadá. Pak se vyhrabe z postýlky, jde ke kocourovi, bere ho. Dává kocoura zase do peřiňáku a sama si sedá před peřiňák, jako kdyby hlídala, aby o kocoura nepřišla. Po chvíli ale otvírá a kocoura pouští ven, ten prchne z postýlky do rohu pokojíčku. Amálka si sedá k lampičce a rozsvěcí ji a zhasíná a kouká, jak to proměňuje pokojíček. Pak si jde sednout na zem za kocourem a mazlí ho, hladí, dokud Pan kocour nezačne příst. ,,Jestlipak víš, Pane kocoure, že já tě mám tááák ráda!“ Kocour to ví. A Amálka touží poznat, kdo má rád ji. Tuhle noc, kdy máma není, nejvíc ze všech nocí.
A celý další život Amálky ponese stopy tohoto dne, snad shluku dnů, který proměnil barvy, zostřil kontury, dolehl na Amálku bez ostychu a slitování – jsi člověk, ohrožený samotou. Ty a tví lidé, každý z nich. A snad to bude láska, jakákoli láska, ten jediný fungující záchranný kruh, který Amálku vždy vyvede z jejích temnot.