Láska s mužem se závazky

C „Co je to za rasu?“ zeptala se na druhé schůzce během romantické večeře moje kamarádka svého nového objevu. Ten už poněkolikáté vyprávěl cosi o nějaké Verunce, o tom, jak byl s Verunkou na výletě, a o tom, že na druhý den musí brzo vstávat, protože s Verunkou musí na vyšetření. Petře, tehdy pětadvacetileté, vůbec nedošlo, kdo to ta Verunka je, a myslela si, že jde o psa. Ten muž po otázce, jakého plemene je kýžená Verunka, dostal záchvat smíchu a pak prozradil, že je to jeho sedmiletá dcera. S tím Petra nepočítala, tehdy jsme v našem kruhu neměli nikoho s dítětem. A představit si, že jen chvíli poté, co jsme začaly prakticky vést dospělý život, se z nás stanou náhradní mámy, a místo toho, abychom přemýšlely, jak na jakou party jít, řešily obsah školní brašny, byla prostě zvláštní. Petra byla zamilovaná, ale Verunka jí brzo začala lézt na nervy – a to o ní její kluk jen mluvil, i když často. Psa by dala, školačku ne. A tak se rozešli dřív, než spolu začali pořádně žít. Jenže dnes je nám o patnáct let víc. A zase randíme. Často přes Tinder, kde většina z nás zarytě odškrtává muže, kteří si do profilu napíšou, že mají nějakého potomka. Jenže proč vlastně? Není od jistého věku přirozené, že muž má dítě? Nefiltrujeme si tak zbytečně možnosti seznámit se s fajn chlapem? Když Lucie zjistila, že Vladimír má pětiletého syna, nevyděsila se. Naopak. „Byla jsem tím vážně spíš potěšená, protože v té době jsem byla na dítě už připravená. Takže mi ta zpráva přišla fajn. Brala jsem to jako naprostý důkaz dospělosti. S Oliverem jsem se seznámila záhy, náhodou. Vyzvedávala jsem Vladimíra ve škole, kde učí, a Olivertam byl taky. Tak jsme šli společně na limonádu, Oliver před námi drandil na koloběžce. Našli jsme si k sobě cestu přes výtvarné věci, rádi si spolu kreslíme a jsme kreativní,“ říká Lucie Žák Podlucká. Mají střídavou péči a neustálá změna chtěla občas pořádnou dávku pozitivní motivace. Jeden týden byli ti dva, holka s klukem, co spolu chodí, a další týden byli tři a chovali se jako rodina. Měnil se rytmus dní a přicházely jiné radosti a starosti. Když se zamýšlí nad tím, jaká je macecha, trochu se ošívá, to označení nemá ráda. A ani si tak nepřipadá. I když v trojúhelníku, ve kterém je ona, Vladimír a Vladimírova bývalá žena Andrea, který na Olivera působí, je podle svých slov ten nejdůslednější článek, vnímá sebe samu spíš jako starší sestru. A taky se zásadně snaží neplést do výchovy, byť jí to někdy dělá problém, ona sama vyrostla pod pevnější rukou. „Je vyšší level lásky adaptovat svou lásku na dítě, které není vaše a které milujete skrz svého partnera. A přiznávám, je to poměrně náročná věc. Byly situace, kdy jsem si v rámci zamilovanosti tohle nepředstavovala, ale na druhé straně všechno se dá zvládnout s láskou. A s humorem. Důležité je získat hravost a porozumět dítěti, se kterým nevyrůstáte odmalička. Pomáhá trpělivost a dobrá nálada. Člověk by se neměl brát příliš vážně. Když jsou nějaké problémy, tak stejně bývají jen v naší hlavě,“ říká Lucie Žák Podlucká, jejíž přístup nebrat všechno fatálně je její univerzální rada, s níž zvládá nejen vše spojené s náhradním rodičovstvím. Když si Vladimíra brala za muže, během obřadu stál vedle něj i Oliver. Nebrala si totiž jen muže, ale i toho malého kluka. A v jistém smyslu i jeho bývalou ženu. „Já se s Vláďou seznámila až dlouho po jejich rozchodu. A s Andreou máme pohodový vztah, jsme i často v kontaktu, protože spolu ladíme kalendáře a různé technické detaily střídavky, na které Vláďa nemá kapacitu,“ říká. Pocity dětí, které se musí účastnit nového vztahu, nemusí být vždycky přívětivé. Ale ani naše pocity nemusí automaticky znamenat, že si zamiluju potomky svého vyvoleného stejně jako jeho. Je nesmyslné žárlit na děti svého muže. Že se jim věnuje? Že jim věnuje naší optikou až příliš času? Že se o ně stará? Je to jako žízeň a hlad. Jsou to potřeby, ale jiné. Dokud se neobstará dítě, jen málokdy jsou myšlenky na nějaké milostné nápady. Až pak přijde po žízni hlad. Respektovat tohle je dospělé. A známka nedospělosti může být to, že děti vnímáme jako konkurenci. „Dítě není rival. Jsou vztahy vrozené, třeba vlastní děti, a vztahy zvolené, mezi ně patří přátelství a patnerství, k jejich naplnění potřebujeme vůli a motivaci. A takových vztahů mohou být děti součást. Chce to pak odhadnout své síly a říct si, beru tě i s dětmi a nějak to zvládneme,“ říká psycholožka, která téma v tomto textu komentuje, Nora Vlášková.

Zrcadlo naší budoucnosti

Najít si muže s dětmi může fungovat i jako jisté zrcadlo do budoucnosti. Každý z nás si nese nějakou minulost. A jak jsme starší, tak z té minulosti jsou znát naše vzorce chování,naše vzorce zvládání životních situací. Pokud muž o své bývalé mluví jako zrádkyni, viní všechny okolo a jen na sebe nedokáže ukázat prstem, je dost možné, že za pár let bude s despektem mluvit zase o nás. K tomu Nora Vlášková dodává:„Když je neustálý a univerzální viník bývalá žena, tak je to divné, znamená to spíš, že dotyčný nepřijímá svůj díl odpovědnosti. Jakkoli je třeba strašná, zajímejme se, proč to vypráví.“ Téma nevlastního rodičovství bylo jedním z příběhů v dokumentu Jany Počtové Nerodič. Jedna z hrdinek, Hana, otevřela velmi silné téma, přiznává ve filmu totiž, že je těžké mít nevlastní děti stejně ráda jako ty vlastní a že jí ty vyvdané prostě nejsou tak blízké. I to může být součást příběhu, který začneme psát v okamžiku, kdy si najdeme nového partnera. A i v tomhle případě je jedinou cestou upřímnost. „Doporučovala bych se podívat na vše reálně. A ta situace je většinou taková, že vy jste si je nevybrala a ony si nevybraly vás. Tak to prostě je. Když u tohohle začnete a necháte vztah reálně vyvíjet, třeba i s tím, že děti na vás můžou být naštvané, tak to časem půjde. Když to člověk takhle bere, nezlobí se na děti za jejich pocity. Pomůže, když jim řeknete, že by se vám taky nelíbilo, kdyby rodiče rozhodli bez vás a táta by si přivedl novou ženu. Už to, že dokážete zračit skutečné pocity dítěte, napomůže tomu, že se za své prožívání přestanete stydět. Tak vzniká vztah. A postupně i důvěra. Někdy má vlastní rodič až příliš velký nárok, protože sám své děti bezpodmínečně miluje, a předpokládá, že vy je budete milovat taky a taky že z nich budete nadšená,“ říká psycholožka.

Představy při zemi

Klíčem ke spokojenosti v patchworkovém vztahu je nemít od sebe – a ani od dětí – přehnaná očekávání a nesnažit se mít za každou cenu všechno perfektní. „Může nás štvát i vlastní dítě, ale když nás štvou cizí, můžeme si lehce připadat jako špatný člověk. Zvlášť zpočátku takového vztahu je fajn si dát nějakou hranici, hlavně u střídavé péče. Přirozeně se s dětmi partnera chceme vídat, chceme se s nimi účastnit společného života, ale když nechceme nebo se na to ještě necítíme, je to relevantní pocit,“ míní Vlášková. Všímá si, že v zamilovanosti se často přepálí začátek. Očarováni zamilováním si myslíme, jak on je úžasný a že i jeho děti jsou úžasné, a vidíme před očima romantické obrázky, jak společně jezdíme na krásné výlety a jak nás vyvdané děti milují a objímají... Je však lepší brzdit. „Do představení se dětem by bylo dobré pustit se až po fázi akutní zamilovanosti. Třeba až po roce, to je doba, kdy už máme o vztahu i o druhém lepší představu. Neuspěchala bych to a užila si ten románek jen ve dvou. A až se románek nasytí a člověk má chuť k dalšímu posunu, je čas přizvat do vztahu i jeho děti. Protože stát se náhradním rodičem má obrovský význam. Vztah k dětem je něco jiného než k dospělému. Ten rozchod unese. Ale s dětmi je závazek mnohem hlubší. A i v případě, že si vyberete spíš kamarádskou rovinu, tak stejně budete důležitým vztahem v jejich životě, který pak bývá kruté jim odstřihnout,“ upozorňuje Nora Vlášková. Začít si vztah s mužem, který má děti, doporučuje ženám, jež jsou zralé, respektive jsou ve fázi, kdy to dají. „Fáze se střídají asi po sedmi letech. Na začátku jisté fáze jako bychom dostali nějaký úkol, který je na jeho konci splněn, a dostaneme další úkol. Pokud potkám někoho s dětmi v jednadvaceti letech, tak to může být překážka, když jsem ve fázi, kde mám jiné úkoly. Ale pokud je mi přes třicet, tak už mohu být ve fázi, kdy hledám spíš klid a stabilitu. Tam, kde by to znamenalo značné omezení, tak to bude produkovat jen frustrace a nebudu se v tom cítit dobře,“ dodává psycholožka.

Děti na prvním místě

Ale věk nemusí být překážkou, jak dokazuje příběh autorky kuchařek a influencerky Báry Karpíškové. Ta se se svým budoucím mužem Tomášem seznámila, když jí bylo dvaadvacet. Tomáš měl z předchozího manželství dva syny, kteří se s Bárou seznámili asi po šesti týdnech. „Byla jsem příliš mladá na to, abych se takového vztahu děsila. V tomhle věku se nestresujete tím, jestli něco nezvládnete. Prostě to vezmete a jdete. Navíc jsem v té době pracovala jako au-pair s dětmi, takže jsem zhruba věděla, do čeho jdu,“ vypráví Bára. S manželem už mají i vlastního syna, tomu je pět, vyvdaným synům je čtrnáct a šestnáct. „Žijeme takhle deset let a samozřejmě to někdy bylo náročné, ale nikdy ne zásadně. A teď začátek puberty není žádná cesta rájem, ale pořad platí, že základem je komunikace. Když děti někdy zlobí, tak je dobré zamyslet se, proč: Mají dost pozornosti? Nám se s kluky povedlo vytvořit si vážně hezký vztah možná i proto, že moji rodiče jsou rozvedení a nijak zvlášť pevný vztah s tátovou ženou nemám. To naši kluci mají dva domovy, u maminky a u nás. Už tohle není jednoduché, takže jim všichni tři pomáháme, ať tuhle situaci mají co nejlehčí. Člověk musí mít opravdu otevřené srdce i mysl, být tolerantní a taky být občas diplomat. Nějaká sebestřednost musí jít stranou. Na druhé straně, taky záleží na lásce. I když jsou děti vždy na prvním místě, Tomáš se o mě vždycky hezky staral, ať už u sebe máme jeho děti, nebo ne. Všichni musí dostat svůj prostor, a tak klukům tátu tu a tam nechávám jen pro ně,“ říká Bára Karpíšková. Jít do vztahu s mužem, který má děti, není jen obyčejný milostný příběh. Je to příběh lásky, která od jedné osoby vede ještě k dalším. Může to být velmi křehký vztah, ale taky velmi obohacující. Jen to chce přestat se bát, že nenaplníme vysněný ideál.