Když žena najde ženu

Když něco chybí 

Jak se ve společnosti postupně otevírala LGBT+ problematika, čím dál častěji ji napadalo, jestli to není i její téma. „Ale vždycky jsem tu myšlenku v sobě nějak zadusila. Byla tu rodina a klasický kolotoč práce, škola, domácnost... Nebyl moc čas řešit sama sebe. Až ve chvíli, kdy jsem se zamilovala, začalo být skutečně jasno. To už jsem neměla žádné pochybnosti, žádné argumenty proti. Prostě jsem to věděla. Najednou jsem byla postavena před rozhodnutí, zda ublížit sobě, nebo svým blízkým. A neexistovalo správné, jednoduché, bezbolestné východisko. I kdybych zůstala s partnerem a dusila v sobě své skutečné city, mělo by to vliv na mé chování, a tím pádem na náš vztah. Vnímala jsem to jako obrovský průšvih. Nevěděla jsem si se sebou rady, nechápala jsem, co se se mnou děje. Kdyby mi rok před naším rozchodem s partnerem někdo řekl, že náš vztah skončí a iniciátorem budu já, normálně bych se mu vysmála,“ říká Michaela. V pubertě, když vyrůstala v osmdesátých letech, ji vůbec nenapadlo, že by si mohla hledat partnerku, a ne partnera. Prostě přijala roli heterosexuální ženy, jak společnost nalinkovala. Její touha po dětech byla tak velká, že založila svou rodinu. A až když dcera vyrostla, odmaturovala a začala vést svůj dospělý život, měla  Michaela víc času se zabývat sama sebou. A tehdy se zamilovala do ženy, která je heterosexuálka. Michaela ji nechtěla zatěžovat svými city, začala se jí vyhýbat a postupně s ní přerušila veškeré kontakty. „Vlastně mi nevědomky obrátila život naruby žena, která v něm nijak nefiguruje. Byla to ona, díky které jsem si uvědomila svou přirozenou sexualitu. I poté jsem nějaký čas zůstávala v popření, chtěla jsem žít tak jako dosud, nic neměnit. Do té doby jsem vedla docela spokojený pohodový život. Jenže pak se probudíte a začne vám chybět ten cit, který udělá z hlubokého přátelství něco daleko většího,“ vypráví Michaela. Její vlastní coming out trval tři roky.

Důležitým krokem bylo, když se svěřila svým dvěma kamarádkám, které jí bezpodmínečně byly velkou oporou. „Nějaký měsíc dva jsem sbírala odvahu a sdělila to dceři. Zrovna odmaturovala a na rozdíl ode mě jí ta situace připadala zajímavá. Zároveň si uvědomovala, co to znamená pro naši rodinu, a měla obavy, jak to ustojíme. Pak přišla chvíle, abych to řekla svému muži. Zkuste si to představit – máte dlouhodobý, stabilní vztah, ve kterém jste si vzájemně oporou. Nijak jste si neublížili. A najednou zjistíte, že je to špatně. Že vám, ne partnerovi, ale čistě jen vám v tom vztahu něco podstatného chybí. Že vztah založený víceméně na hlubokém přátelství vám přestal stačit. Ale jen vám. To vy najednou potřebujete lásku, vášeň, jiskření. Byl to bolestný a smutný rozhovor. Dalších pár měsíců mi trvalo, než jsem to řekla rodičům. O rok později pozvala máma na rodinnou sešlost i moji novou partnerku, se kterou jsem se seznámila rok poté, co jsem se zamilovala do té první ženy. Teprve tím byl proces coming outu v rámci naší velké rodiny ukončen. Někteří členové to bez problémů přijali hned, někteří potřebovali více času. Výsledkem je, že se má přítelkyně stala součástí rodiny. Vážím si toho, protože vím, že to není samozřejmé,“ říká Suchardová. Ze svého příběhu se vypsala v deníkových záznamech, které si začala vést během cesty na Srí Lance. Z cestopisu ale nakonec byly spíš úryvky pocitů, emocí z vlastních vztahů. Napadlo ji, že by i jiným mohlo pomoci, kdyby si mohli přečíst knihu o coming outu dospělé ženy, že by v ní ostatní našli to, co jí na začátku nové cesty chybělo: dodat odvahu a naučit se nezůstávat ve strachu. A tak v lednu vyjde kniha Úlet na motivy skutečného příběhu Michaely Suchardové.

Proměnlivá sexualita

Příběh Michaely Suchardové není jedinečný, ale je inspirativní ve své upřímnosti a otevřenosti. Ačkoli jsme jako česká společnost k neheterosexuálním orientacím tolerantní, není moc příkladů lidí, kteří udělali coming out až v pozdějším věku, a ne v rané dospělosti, jak bývá zvykem. Předpokládá se, že sexuální preference se ustálí v období dospívání, ale některé současné odborné studie naznačují, že ženy mají schopnost měnit své sexuální preference. Zdá se, že jejich sexualita je mnohem víc fluidní, než jsme možná ochotni si připustit. Podle Lisy Diamond, psycholožky, která působí na univerzitě v Utahu, jsou erotické touhy žen spojeny s jejich emocemi. A tak v podstatě mnoho let nemusely cítit, že by je přitahovaly ženy, až do toho případu, kdy se autenticky zamilovaly do konkrétní ženy. „S přibývajícím věkem mají ženy více příležitostí mít rozmanitější vztahy, často se v té době mění jejich životní vzorce, mají velké děti, mění se jejich profesionální dráha. Díky tomu mohou být expanzivnější ve svém myšlení a otevřenější v životním přístupu. Všechno tohle může vytvořit zcela nový kontext, kdy žena přehodnotí svou přitažlivost pro jiné ženy,“ říká psycholožka.

Ženám ve středním věku, které se nově hlásí k homosexualitě, se v angličtině říká Lillies – je to zkratka pro Later In Life Lesbians. Lilli je také australská herečka a komička Rebel Wilson, která před pár měsíci oznámila prostřednictvím Instagramu, že má přítelkyni. „Myslela jsem si, že hledám prince od Disneyho... Co jsem ale možná opravdu celou tu dobu potřebovala, byla princezna od Disneyho,“ napsala pod první společnou fotku s módní návrhářkou Ramonou Agrumou s hashtagem #loveislove. Ženám ve středním věku, které se nově hlásí k homosexualitě, se v angličtině říká Lillies – je to zkratka pro Later In Life Lesbians. Lilli je také australská herečka a komička Rebel Wilson, která před pár měsíci oznámila prostřednictvím Instagramu, že má přítelkyni. „Myslela jsem si, že hledám prince od Disneyho... Co jsem ale možná opravdu celou tu dobu potřebovala, byla princezna od Disneyho,“ napsala pod první společnou fotku s módní návrhářkou Ramonou Agrumou s hashtagem #loveislove.

Sedm těžkých let

Obvykle svou sexuální orientaci začínáme objevovat zhruba mezi desátým a sedmnáctým rokem. Pokud někdo v té době pochopí, že není heterosexuál, může ještě několik dalších let trvat, než svou orientaci přijme a následně o ní řekne ostatním. Do jaké míry jsme schopni si odlišnou sexualitu připustit, závisí na míře stigmatizace. Pokud žijeme ve společnosti, která jakoukoli jinakost extrémně stigmatizuje, může se stát, že bude žít v popření celé roky nebo i celý život. Často je to právě typické pro generaci lidí, která vyrůstala v době komunismu. Tehdy byla zakořeněná silná heteronormativní kultura, která upřednostňuje heterosexualitu jako normální či přirozenou, vnímá ji jako společenskou normu. Coming out mladého člověka a staršího může být stejně náročný i jednoduchý. Někdy je okolí skvělé a někdy to může dost bolet. Co je u starších lidí, kteří přehodnocují vůj život a svou orientaci, složitější, je fakt, že mají komplikovanější život, než když jsme ve svýchnácti na startovní čáře. Ale ani to není důvod, aby člověk nezkusil žít tak, jak chce – po svém, s kýmkoli, hlavně šťastně. Je jedno, jestli je vám sedmnáct, nebo padesát, pořád máte před sebou pořádný kus života. „Průměrně trvá coming out sedm let. Ale myslím si, že je zapotřebí vytvářet prostředí, kde coming out nebude nutný, kde budeme sexuální orientaci i genderovou příslušnost bez mrknutí oka respektovat, kdy se o tom, že někdo nežije s mužem, ale se ženou, jednoduše zmíní u kávy v kuchyňce a nic to na vztazích s ostatními nezmění,“ říká Michal Pitoňák, výzkumný pracovník v Národním ústavu duševního zdraví a zakladatel odborné společnosti Queer Geography.

Netočit se v kruhu 

Hledání vlastní identity může trvat sedm let, anebo celý život. A může to znamenat, že se objevíte na podobné životní křižovatce, jako se to stalo Michaele Suchardové. Nečekaně, neplánovaně. „Vzpomínám si, jak jsem svou situaci šla řešit do manželské poradny. Pan psycholog se tenkrát divil, nad čím váhám. Buď se budu po zbytek života točit v kruhu. Nebo přijmu novou situaci. A i když to nebude snadné, dám si tak šanci být sama sebou.“