Většina lidí má zkušenost s hlasem, který se ozývá ve chvílích nejistoty, selhání nebo změny. Někdy je téměř nepostřehnutelný, jindy dokáže překrýt všechno ostatní. Připomíná chyby, zpochybňuje rozhodnutí, upozorňuje na nedostatky a vytváří pocit, že bychom měli být někde jinde, dělat více a zvládat věci lépe.
V psychologii se pro tento fenomén používá pojem vnitřní kritik. Nejde o jednu konkrétní myšlenku ani o přesně definovaný hlas v hlavě, ale o soubor hluboce zakořeněných přesvědčení a způsobů, jakými člověk hodnotí sám sebe. Jeho přítomnost sama o sobě nemusí být patologická. Schopnost reflektovat vlastní jednání je důležitou součástí osobního vývoje. Problém nastává tehdy, když se sebereflexe promění v trvalou sebekritiku a hodnocení vlastní hodnoty začne být podmíněno výkonem. V takovém případě už vnitřní kritik nepomáhá člověku růst. Udržuje ho v neustálém pocitu nedostatečnosti.
Vnitřní kritik často vzniká mnohem dříve, než si uvědomujeme. Jeho kořeny mohou souviset s prostředím, ve kterém jsme vyrůstali, s tím, jakým způsobem jsme byli hodnoceni, i s tím, nakolik jsme v dětství zažívali bezpečí a přijetí.
Dítě si teprve vytváří představu o sobě samém. Hodnocení důležitých lidí proto nevnímá jako jednu z mnoha perspektiv, ale jako informaci o vlastní hodnotě. Opakovaná kritika, odmítání, zanedbávání nebo nepředvídatelné prostředí mohou přispět k tomu, že člověk začne být později sám sobě tím nejpřísnějším hodnotitelem.
Vnitřní kritik pak funguje jako určitý mechanismus kontroly. Má nás udržet v bezpečí tím, že nás neustále upozorňuje na možné selhání. Často se přitom snaží předejít bolesti, kterou jsme v minulosti spojili s chybou, odmítnutím nebo nedostatečným výkonem. V dospělosti však může tento mechanismus pokračovat i v situacích, kdy už nás před ničím chránit nemusí.
Současná kultura výkonu nabízí pro vnitřního kritika ideální podmínky. Neustálé porovnávání, tlak na produktivitu, představa osobního rozvoje jako nikdy nekončícího projektu a přesvědčení, že každý člověk může být ještě úspěšnější, zdravější nebo atraktivnější, vytvářejí prostředí, ve kterém se nespokojenost se sebou samým snadno začne považovat za známku ambicí.
Jenže vysoké nároky a sebekritika nejsou totéž. Člověk může mít ambice a zároveň být k sobě laskavý. Může usilovat o změnu, aniž by současně považoval svou nynější podobu za nedostatečnou. A může přijmout vlastní chybu, aniž by rezignoval na odpovědnost.
Právě schopnost rozlišit mezi konstruktivní sebereflexí a destruktivní sebekritikou je důležitou součástí duševního zdraví. Sebereflexe umožňuje vidět, co nefunguje, a něco s tím udělat. Vnitřní kritik má jinou tendenci: z konkrétního selhání vytváří soud o celé osobnosti. Jedna nepovedená věc se tak může proměnit v pocit, že člověk je obecně neschopný. Krátkodobý neúspěch v přesvědčení, že na něco nemá. Nejistota v důkaz vlastní nedostatečnosti. A právě v tomto bodě se kritický hlas stává destruktivním.
Terapeutická práce s vnitřním kritikem obvykle nezačíná snahou zbavit se negativních myšlenek. Spíše jde o vytvoření určitého odstupu. Člověk se učí rozpoznávat, kdy mluví jeho vlastní současné hodnoty a kdy se ozývají staré vzorce, které si vytvořil v minulosti. Učí se také vnímat své myšlenky jako psychické události, nikoli jako nezpochybnitelná fakta.
Právě tento odstup může být překvapivě osvobozující. Negativní myšlenka může existovat, aniž bychom podle ní museli jednat. Mindfulness k tomu nabízí jeden z možných nástrojů. Její podstatou není nepříjemné myšlenky vytěsnit, ale pozorovat bez okamžité potřeby je hodnotit nebo následovat. Člověk tak postupně získává větší prostor mezi tím, co si myslí, a tím, jak na své myšlenky reaguje.
Terapie může jít ještě dál a zaměřit se na samotné kořeny sebekritiky. Pokud je vnitřní kritik spojen s ranými zkušenostmi, někdy nestačí změnit pouze způsob, jakým o sobě člověk přemýšlí. Důležité je pochopit, proč tento způsob myšlení vůbec vznikl a jakou funkci měl v minulosti.
Jedním z konceptů, který v posledních letech získává stále větší pozornost, je sebesoucit. Na rozdíl od bezbřehého pozitivního myšlení nevyžaduje přesvědčení, že je všechno v pořádku. Sebesoucit umožňuje uznat vlastní bolest, chyby nebo omezení bez toho, aby k nim člověk přidával další vrstvu odsuzování.
Je v něm určitá forma realismu: život není vždy pod kontrolou, lidé chybují a některé věci se nepodaří ani při nejlepší snaze. Výzkum ukazuje, že právě schopnost přistupovat k sobě se soucitem může souviset s lepším zvládáním stresu, větší emoční odolností a menší mírou destruktivní sebekritiky. Nejde přitom o to nahradit jeden extrém druhým. Cílem není vytvořit ze svého vnitřního světa nepřetržitý proud pochval. Mnohem důležitější je změnit samotný vztah k sobě.
Možná se tedy vnitřního kritika nikdy úplně nezbavíme. A možná ani nemusíme. Důležitější než jeho nepřítomnost je naše schopnost rozhodnout, jakou váhu jeho hlasu přisoudíme. Můžeme si zachovat schopnost vidět vlastní chyby, aniž bychom kvůli nim zpochybňovali svou hodnotu. Můžeme usilovat o změnu, aniž bychom se neustále přesvědčovali, že současná verze nás samotných není dostatečná. A můžeme mít vysoké nároky, aniž by se z nich stal nástroj vlastního trestání. V určitém smyslu tak práce s vnitřním kritikem není snahou stát se člověkem, který o sobě nikdy nepochybuje. Jde spíš o schopnost rozeznat pochybnost od pravdy.
Vnitřní kritik může zůstat součástí našeho vnitřního světa. Nemusí však být jeho autoritou. A možná právě v okamžiku, kdy přestaneme svůj vlastní hlas vnímat jako soudce, vzniká prostor pro něco mnohem užitečnějšího: pro skutečnou sebereflexi, větší odolnost a vztah k sobě, který není založený na podmínce, že nejprve musíme být lepší, abychom byli dost.
Lifehacky slavných, dobré a zdravé jídlo a (kultovní) filmy jsou její hlavní obsesí, o kterou se ráda podělí s čtenářkami Harper’s Bazaar.
Food of the month: Dýně
Tainted love: Jak rozbít kruh „nepovedených“ lásek?
Kondomy na olympiádě v Miláně došly za tři dny a internet z toho udělal dokonalé drama