Getty Images
Jakmile se dny zkrátí a dny silně orámuje tma, nesmírně se těším, až se v oknech, na zahradách a domech rozsvítí vánoční světýlka. Pak je ještě ideální, když napadne sníh, což se tady na severu Čech, kde momentálně bydlím, většinou stane, a v tu chvíli pro mne začínají Vánoce. Ožívá ve mně malé velké dítě, oblékám severský svetr a těším se. Vánoce jsou u mě jednoznačně o rodině a nechtěla bych být nikde jinde více než doma s nejbližšími a dětmi (ideálně těmi, co ještě věří), ty dodávají celému večeru pomyslnou „umami“. V ideálním světě bych Štědrý večer ještě doladila tím, že by se ke stolu přesunuli moji nejbližší přátelé.
Vánoce mám ráda, miluju, jak se všechno rozsvítí, začnou hořet svíčky, všude se objeví cukroví. Když jsem se ale nedávno zamýšlela, co doopravdy dělám nejradši a po čem nejvíc toužím, jsou to hodiny prochozené přírodou, cizími městy, ulicemi, plážemi, lesem. Je to moje úplně nejoblíbenější činnost. Chodím ráda sama nebo ještě lépe s přáteli. Chtěla bych jít nějakou krásnou neznámou krajinou, nejlépe poblíž moře. Spoustu kilometrů v hovoru nebo v tichu, s dobrým kafem v termosce a krabicí vanilkových rohlíčků, které by člověk jedl po hrstech a nepřibral by ani gram. Nemusí být horko, jen by neměla být úplná kosa. Představuju si ty dlouhé pomalé procházky někde v kopcích kolem Florencie nebo Matery, to jsou moje oblíbená města, nebo nějakou fantastickou krajinou, kde jsem nikdy nebyla, Nový Zéland nebo Tasmánie. Když se mi to párkrát do roka takhle stane, zažívám okamžiky absolutního štěstí.
Vánoce jsou pro mne svátek, ke kterému se snažím přistupovat s chladnou hlavou. Když v říjnu začnou obchodníci vytahovat všechny ty ozdoby a světýlka, lehce se mi stáhne žaludek. Mám je ale ráda – baví mě ta atmosféra očekávání něčeho magického, k čemu se upínají celé rodiny na konci roku, to bláhové plánování, co všechno letos uděláme, stihneme, upečeme, nazdobíme, uklidíme… Abychom v osudný Štědrý den zjistili, že jsme stihli sotva půlku toho, co jsme chtěli, zapomněli jsme na několik dárků a vůbec to všechno dopadlo zase jinak, než jsme si vysnili. Ale ta naivní myšlenka, že si právě letos dokážeme vyrobit dokonalé Vánoce, se další rok vrátí zase. Já třeba ještě nemám ani věnec na dveřích, dárků objednáno jen pár a napečeno není nic… Čím jsem starší, tím pro mě Vánoce znamenají jediné – setkání s milovanými ve svátečním naladění. Poděkujeme si, že se máme, že jsme zdraví, a popřejeme si, abychom se spolu sešli i za rok. Protože na ničem jiném vlastně nezáleží. Nemám tak žádnou představu dokonalých Vánoc, protože nic takového neexistuje. Nechce se mi nikam jezdit, držíme se doma a jsme co nejvíce spolu. Ale kdybych přece jen mohla mávnout kouzelnou hůlkou, přála bych si aspoň na jeden večer přivolat k vánočnímu stolu ty milované členy rodiny, kteří už tu s námi nejsou a na které často vzpomínáme. Přála bych si, aby viděli, jak spokojenou máme rodinu a jak našemu synovi budou zářit oči.
Zrovna jdu od své květinářky (díky Z Herbáře!) a nesu si pugét mimózy. To je ta nejnovější vánoční tradice. Mimóza je jedinečná květina s těžko popsatelnou dokonalou vůní, která mi zdobí vánoční stůl. Není to však jediná vůně Vánoc. Intenzita pálení vonných svící stoupá a svíce, které jsem si celý rok šetřila, v době Vánoc padnou za vlast. Letos se těším na vůni Mistletoe Kiss od Meadows, která voní po borovici, jalovci a jedli, a taky na vůni Malý háj od značky Mnou pro projekt Hideandseek, která mi připomene babí léto v útulné Popelce v Krušných horách – a vlastně taky voní po borovici. Kromě nadměrné spotřeby svíček se u mě vánoční nálada projevuje i jakýmsi světlonošstvím. Rozsvěcím malé lampičky víc než centrální světla, zavěšuji světýlka i do tmavé chodby, ověnčuji světelným řetězem i květinu v koupelně a každý večer se těším, až se rozsvítí naše malá hvězda v okně. Neodpustím si přece jen upéct pár kousků cukroví a neodpustím si ho nesníst do Vánoc… A taky udělat domácí vaječňák, který je prkticky vzato také formy cukroví. Na Vánoce se taky nevyhýbám kýči, a tak z půdy snesu ručně vyráběný betlém, který vytvořil můj otčím. Snad jediné, vůči čemu jsem imunní, jsou vánoční koledy. Zůstávám u svého nadčasového playlistu a těším se na Štědrý den, kdy na večeři přijde celá rodina, a těším se na 25. prosince, kdy naše soukromá tradice velí nevylézt z pyžam a jíst studené řízky a bramborový salát, který se nesnědl během slavnostní večeře. Doufám, že televizní program kromě pohádek nabídne také Nekonečný příběh, film, který miluju od dětství a u kterého se nedokážu nedojmout.
Budu možná jediná, ale na Vánocích mám nejraději všechno, co Štědrému dni předchází. Příjemně napjatou atmosféru, výzdobu, spousty světel, svařák,… Shon si zkouším nepřipouštět a užívám si hlavně těšení. A to největší těšení směřuje k Vánocům na sněhu, ideálně na horách, kde pro mě svátky nabírají úplně jiný náboj. Ticho, bílé pláně všude okolo, padající vločky za oknem, rozsvícený stromeček, rozpálený krb, a to ve společnosti nejmilejších lidí a po všech zvyklostech i s některou tradiční pohádkou nebo filmem - samozřejmě na sněhu - zní jako kýč, ale přesně tak vypadá moje představa šťastně prožitých vánočních svátků. Všechno směřuju k tomu, aby i ty letošní vypadaly právě takto!
Nikol Herec: New York State of Mind
Najít vnitřní sílu, když se tělo mění
Adventní kalendář day 22: Tefal