Jak sebrat odvahu

Je to nejčastějš otázka, kterou lidem v rozhovorech pokládám už víc než dvacet let. A to jste neměl strach? Nebála jste se? Ptám se na to podnikatele, který investoval balík do neznámého startupu. Ptám se na to ženy, která změnila profesi a uspěla v novém odvětví. Herečky, která se rozhodla, že začne i režírovat. Zpěvačky, která se za kariérou vypravila do Ameriky. Ptám se na to všech. Protože strach je moje téma. Fascinuje mě, co lidi udělají, když ho nechtějí nechat řídit jejich život. Když se rozhodnou, že jim nepřepíše trajektorii jejich snu. Mít strach je normální, je to pozůstatek našeho evolučního systému přežití. Objevuje se, když jde o život, zdraví nebo bezpečí. Je to signál, že se máme mít na pozoru – před nebezpečím, před násilím, před tím, co je proti našim hodnotám. Zdravý strach nás chrání. Pomáhá nám neskákat bezhlavě do rizika. Učí nás naslouchat sobě, svému tělu i intuici. A když s ním umíme zacházet, posiluje naši odolnost.

HOROR NA PORADĚ

Strach ovšem provází i situace, kdy nás zrovna nehoní rozzuřený vlk v temném lese a nechce se nám zakousnout do lýtka. Strach přichází také v momentech o poznání méně nebezpečných a taky dokáže řádně sevřít hrudník, například když máme promluvit na poradě, když máme druhému říct něco nepříjemného, když máme vzít za kliku a vejít do neznámých dveří. Když máme udělat první krok do neznáma. A právě tehdy je těžké rozeznat: je to ještě ten zdravý strach, který nás chrání, který nás nenechá zbytečně riskovat a plýtvat nervovou soustavou, nebo to je uprděný strach, který nás ukolébá ve známém rybníčku komfortní zóny a nedovolí nám růst? Jak dát přednost odvaze před pohodlím?

„STRACHSESTÁVÁ TOXICKOU SILOU. OBAVY OSLABUJÍ IMUNITNÍ SYSTÉM, NARUŠUJÍ HORMONÁLNÍ SYSTÉM A ZVYŠUJÍ ZÁNĚTLIVOST VTĚLE.“ – Lissa Rankin

TĚLO VÍ, CO MYSL ZAPOMNĚLA

Lékařka a spisovatelka Lissa Rankin považuje chronický strach za jeden z nejpodceňovanějších rizik pro naše zdraví. Ve své knize The Fear Cure: Cultivating Courage As Medicine for the Body, Mind, and Soul (Léčba strachu: Pěstování odvahy jako lék pro tělo, mysl a duši; vyšla dosud jen v angličtině) vysvětluje, že opakovaný stres a obavy oslabují imunitní systém, narušují hormonální rovnováhu a zvyšují zánětlivost v těle. Strach, pokud v něm setrváváme dlouhodobě, se stává toxickou silou. „Pro mnohé lidi je strach rušivá emoce a možná si uvědomují, jak je dokáže brzdit v osobním či profesním životě. Ale strach neovlivňuje jen naši psychiku, může mít vliv na naše zdraví a uzdravování,“ říká Lissa Rankin. Strach aktivuje stresovou osu mezi hypotalamem, hypofýzou a nadledvinkami, což zvyšuje hladinu kortizolu i adrenalinu. Tělo se chystá na přežití, ale když v tom stavu setrvává dlouho, nedokáže se regenerovat.

Podle Rankin se vždycky emoce vtiskávají do těla, ať už si to uvědomujeme, nebo ne. A funguje to s jakýmkoli traumatem. Nemusí jít o velké události, jako je nehoda nebo zneužití, ale počítají se i malá každodenní zranění, která se neprožila nebo potlačila, může jít například o nevyřčený smutek, perfekcionismus nebo neschopnost říct ne. „Naše nervová soustava si všechno pamatuje, i když mysl zapomněla,“ připomíná Rankin.

Neuropsycholog Rick Hanson k tomu dodává další zásadní vhled: Náš mozek je nastavený vnímat hrozby silněji než bezpečí. Je to pozůstatek evoluce 54 – přežíval ten, kdo viděl nebezpečí včas. A tak má mozek sklony vše vyhodnocovat jako potenciální riziko. To proto si tak rádi opakujeme, že něco nezvládneme, že jsme hrozní a neschopní a že něco určitě pokazíme. Hlavní roli v tom hraje amygdala, centrum strachu. Právě ona rozhoduje, co je nebezpečné. Jenže nerozlišuje mezi zdivočelým vlkem a nepříjemnou, ale nevinnou situací. Vnitřní strach není varování před reálným nebezpečím, ale ozvěna našeho vnitřního kritika, která opakuje výroky jako „nebudeš dost dobrá“, „nezvládneš to“, „ztrapníš se“. Často tak stačí naše vlastní mysl, která spustí poplach ještě dřív, než uděláme první krok. Mozek nás chce ochránit, ale často nás místo toho zadržuje. Proto se i pozitivní změny mohou zdát jako ohrožující, i když je vlastně chceme.

„STRACH NEOVLIVŇUJE JEN NAŠI PSYCHIKU, ALE MŮŽE MÍT ZÁSADNÍ DOPAD I NA NAŠE ZDRAVÍ A SCHOPNOST UZDRAVOVÁNÍ. STRACH TĚLU DÁVÁ SIGNÁL, ABY SE CHYSTALO K PŘEŽITÍ, A PAK SE NEREGENERUJE.“ – Lissa Rankin

ODVÁŽNÝ TRÉNINK

Cílem není přestat se bát. Strach nechceme ani zadupat, ani přetlačit. Strach může být skvělý klíč k sebepoznání. Je dobré mu naslouchat, co nám chce sdělit, a zkoumat, zda je založený na realitě, nebo na domněnkách. Strach se rád roztahuje, prorůstá do každodennosti, umí se ozvat v čím dál menších a obyčejnějších výzvách. Dokáže překřičet i naše touhy, vyšplhat se až na hlas rozumu. Lissa Rankin míní, že nejlepší lék proti strachu je důvěra. Důvěřovat, že svět je v jádru bezpečný, že věříme, že to zvládneme, i když nevíme jak přesně. „To nejsou naivní dogmata, ale praxe odvahy. Odvaha je schopnost vybrat si novou cestu, i když se mozek stále vrací k té, kterou dobře zná – ke strachu. Odvaha není absence strachu, ale vědomý souhlas s tím být v pravdě i s nepohodlím,“ říká Rankin. Ale podobně jako sval, který se používáním posiluje, i mozek se dokáže měnit a odvaha se dá trénovat. Strach a odvaha jsou dvě strany stejné mince, která se dotýká téměř všeho, od sebevědomí přes vztahy, práci, kreativitu, rodičovství i rozhodnutí být sama sebou.

Efektivně funguje takzvaný microdosing odvahy, malé každodenní činy, které vás posunou. Nejde o to, se strachu zbavit, ale změnit s ním vztah. Strach se mění, když s ním přestaneme bojovat nebo ho přestaneme potlačovat. A nejlépe se mění činem, ne přemítáním. Rankin doporučuje si k tomu položit otázku: „Co bych udělala, kdybych nebyla ovládaná strachem? Řekla bych ne? Řekla bych ano? Otevřela bych dveře, které teď jen obcházím? Přestala bych mlčet, přiznala slabost, nebo konečně udělala první krok?

A já? Přestanu se v každém rozhovoru na strach ptát? Nejspíš ne. Protože i to je podpůrná léčba: vědět, co druzí udělali obavám navzdory.