Jak pracovat s někým, kdo se vás snaží za každou cenu zastínit?

Na první pohled to přitom nemusí vypadat jako problém. Kolega na vás nekřičí, neútočí, nedělá scény… Jen má zvláštní schopnost být vždy o krok napřed. Na poradě naváže na váš nápad tak, že nakonec působí jako jeho vlastní. Během prezentace zdůrazní svůj přínos, zatímco ten váš zmíní jen okrajově. A v místnosti přitáhne pozornost tak přirozeně, že si po schůzce všichni pamatují hlavně jeho. To pak logicky vede k nepříjemnému pocitu, že jste nedocenění. Nebo si to jen namlouváte?

Pozornost jako pracovní strategie

Když mluvíme o „problémech v práci“, většinou si představíme otevřené konflikty. Jenže ve vyšších pozicích bývají mocenské hry mnohem sofistikovanější. Lidé, kteří se snaží zastínit ostatní, nebývají nutně zlí. Často jsou pouze velmi orientovaní na vlastní úspěch. Každá schůzka je pro ně příležitostí získat větší vliv, být víc vidět a dosáhnout na silnější pozici. A něco takového si přece nikdo nenechá proklouznout mezi prsty.

Zatímco vy přemýšlíte o kvalitě práce, pro ně je nejdůležitější to, kdo bude s výsledky spojován. A mezi těmito dvěma rovinami je zásadní rozdíl.

Výkon se nerovná úspěchu

Zatímco kdysi panoval názor, že dobře odvedená práce dřív nebo později přinese jednotlivci odměnu v podobě povýšení či vyššího platu, dnes se situace lehce obrací. Kvalita je pořád důležitá, ale stejně důležité je i být vidět.

Pokud vytvoříte skvělý projekt, ale nikdo netuší, jakou roli jste v něm sehráli, vaše výsledky se nestávají součástí vašeho profesního příběhu. A není to o egu… Úspěšní lidé totiž nebudují pouze výsledky, ale také svou pověst jakožto člověka, který za těmito výsledky stojí.

Když se začnete stahovat

Nejčastější reakcí na člověka, který se vás snaží zastínit, bývá stažení. Začnete se méně projevovat, přestanete se hlásit o slovo či ustoupíte ostatním a necháte je dokončovat myšlenky v domnění, že se pravda nakonec ukáže sama. Jenže právě tehdy se dostáváte do začarovaného kruhu. Čím méně prostoru si berete, tím méně jste vidět. A čím méně jste vidět, tím snazší je pro ostatní váš přínos přehlédnout. Možná to zpočátku vypadá jako pokora, pravdou ale je, že právě děláte jednu z nejzbytečnějších strategických chyb.

Jak reagují skuteční lídři?

Zajímavé je, že nejrespektovanější lídři většinou nesoutěží o pozornost. Dělají něco jiného: nenechají si ji vzít.

Když někdo převezme jejich myšlenku, neumlčí je to. Naopak. Dokážou na ni navázat a připomenout svůj přínos bez zbytečných emocí. Nejde o boj ega ani o potřebu mít poslední slovo. Spíš o schopnost kultivovaně uvést věci na pravou míru. Silní lídři totiž vědí, že aby byli vidět, nemusí ostatní přehlušit, stačí, když budou konzistentní. Nemají potřebu být středem pozornosti, zároveň ale nedovolí, aby jejich práce zůstala bez povšimnutí. A právě v tom spočívá rozdíl mezi člověkem, který usiluje o vliv, a člověkem, který ho skutečně má.

Proč ženy tak často váhají

Způsob řešení konfliktů se také liší podle pohlaví. Zatímco muži bývají přímější, ženy váhají – bojí se totiž, že pokud si začnou zabírat víc prostoru, budou působit přehnaně sebevědomě. To potvrzuje například studie z roku 2012 publikovaná v The Oxford Handbook of Economic Conflict Resolution, která ukázala, že ženy jsou často hodnoceny dobře, když působí vstřícně, ale méně pozitivně, jakmile začnou otevřeně usilovat o autoritu. Vzniká tak tzv. double bind situace, kdy jsou za stejné chování, které je u mužů považováno za projev leadershipu, hodnoceny přísněji.

Důležitý je také fakt, že samotná pracovitost automaticky nezaručuje vliv ani respekt. Lidé se často obracejí k těm, kteří dokážou svou hodnotu srozumitelně komunikovat a zároveň působí kompetentně a sebejistě.

Existuje elegantní řešení?

Ne každá situace vyžaduje konfrontaci. Někdy fungují mnohem jemnější strategie. Pokud pracujete na důležitém projektu, průběžně komunikujte svůj přínos směrem k týmu i vedení. Na schůzkách se nebojte navázat na vlastní myšlenku, pokud ji někdo převezme. A především si budujte síť lidí, kteří znají kvalitu vaší práce a dokážou ji potvrdit i ve chvíli, kdy nejste přítomni v místnosti.

Pomáhá také změnit perspektivu. Místo otázky „proč se mě snaží zastínit?“ se zkuste zeptat „dělám dost pro to, aby byla moje práce vidět?“. Právě tato změna pohledu často vrací pocit kontroly zpět do vašich rukou.