Flexibilní práce slibuje větší volnost. Má ale i svou odvrácenou stranu

Právě tady se ale může výhoda flexibility začít obracet proti vám. Práce se postupně přesune do několika částí dne – něco vyřídíte ráno, další úkoly dopoledne, odpoledne odpovíte na pár zpráv a večer se k notebooku ještě jednou vrátíte. Ve výsledku přitom nemusíte odpracovat výrazně více hodin než dřív. Mění se spíš to, že pracovní den už nemá jasný začátek ani konec.

Když se skutečná práce odsouvá až na večer

Flexibilnější režim neznamená jen větší volnost v kalendáři. Mění také to, jak se pracovní den skládá. Studie publikovaná v dubnu 2026 v časopise Work, Employment and Society zachytila zkušenost, která bude mnoha lidem pracujícím hybridně nebo z domova povědomá: den zaplní videohovory, zprávy a průběžná komunikace, zatímco úkoly vyžadující delší soustředění se odsouvají. Klid na ně pak přichází až ve chvíli, kdy už by práce za běžných okolností dávno končila.

Autoři studie používají v této souvislosti pojem extensification. Nejde pouze o to, kolik hodin člověk odpracuje, ale také do jakých částí života se práce posouvá – například do večerů, víkendů nebo času stráveného doma. Výzkum přitom ukazuje jeden důležitý paradox současné flexibility: možnost pracovat odkudkoli sice přináší větší volnost, zároveň ale usnadňuje i to, že se k nedokončeným úkolům vrátíte později místo toho, abyste je nechali na další den.

Více volnosti může znamenat i více práce

Flexibilita může měnit i to, jak o své práci přemýšlíte. Pokud máte možnost odejít během dne k lékaři, pracovat z domova nebo si upravit rozvrh podle sebe, snadno vznikne pocit, že byste za tuto volnost měli něco „vrátit“. Třeba být produktivnější, reagovat rychleji nebo zůstat dostupní i mimo obvyklou pracovní dobu.

Právě tento rozpor bývá označován jako autonomy paradox. Větší kontrola nad vlastním časem totiž nemusí automaticky přinášet menší pracovní zátěž. Zároveň ale neplatí, že každý flexibilní režim vede k přesčasům. Hodně záleží na prostředí, ve kterém funguje. Pokud je flexibilita spojená s realistickými očekáváními a skutečnou možností rozhodovat o vlastním čase, může práci výrazně usnadnit. V kultuře silně zaměřené na výkon se však větší volnost snadno promění v tlak.

Když se z volnosti stane dostupnost

Flexibilní pracovní doba může mít ještě jeden nenápadný důsledek: není vždy jasné, kdy že jste k dispozici. Když každý pracuje trochu jindy, snadno vznikne prostředí, ve kterém se schůzky, zprávy i požadavky rozprostřou do mnohem širší části dne. Nemusí přitom jít o otevřený požadavek zaměstnavatele, spíš o důsledek toho, že hranice společného pracovního času jednoduše nejsou tak zřetelné.

Možnost pracovat flexibilně a nutnost být flexibilně dostupní nejsou totéž. Zatímco první vám dává větší kontrolu nad vlastním dnem, druhé ji může nenápadně ubírat. Pokud svůj rozvrh často přizpůsobujete tomu, kdy vás mohou potřebovat ostatní, z původní volnosti začne část mizet.

Flexibilita potřebuje vlastní hranice

Řešením nemusí být návrat k pracovní době od devíti do pěti. Mnohem důležitější je, aby flexibilita skutečně znamenala možnost rozhodovat o vlastním čase a ne pouze to, že se pracovní povinnosti mohou objevit kdykoli během dne.

Pomoci mohou například společné core hours, tedy několik hodin, kdy se počítá s dostupností celého týmu pro schůzky a spolupráci, zatímco zbytek dne si každý rozvrhne podle sebe. Stejně důležitá jsou ale i méně formální pravidla: zda večerní e-mail skutečně vyžaduje okamžitou odpověď, jak rychle je potřeba reagovat na pracovním chatu nebo které části dne mají zůstat bez schůzek. Flexibilita má totiž největší smysl ve chvíli, kdy vám dává větší kontrolu nejen nad tím, kdy práci začnete, ale také kdy ji můžete bez výčitek odložit.