EXISTUJE NĚCO JAKO ABSOLUTNÍ ŠTĚSTÍ?

V den eventu jsem se probudila ve čtyři ráno. Sama sebe jsem štvala od momentu, kdy jsem otevřela oči. Naštěstí jsem musela do kuchyně pomáhat s přípravou – to mě trochu vrátilo do těla. Ale stejně ve mně seděl ten známý pocit, že něco nezvládnu. Přitom racionálně vím, že se svět nezhroutí, i kdyby se jedna věc nepovedla. Vím, že kolem sebe mám ultraschopné lidi. Ale stejně jsem se bála. A upřímně – vůbec se mi nechtělo.

A pak to dopadlo dobře. Event byl prima, já jsem zářila jak lampička a všichni byli šťastní.
Ale… byli jsme opravdu šťastní? Nebo jsme byli jen společensky šťastní, protože kdo by brblal u skleničky vína, prima jídla a mezi zábavnými lidmi? A proč máme pocit, že musíme být šťastní? Během večera jsem několikrát slyšela: „Ty musíš být tak šťastná! Tak pyšná!“

A já jsem si uvědomila, že ano – žiju věci, které jsem si přála. Jenže zrovna teď nejsem úplně šťastná. A možná je to v pořádku. Protože i když jsme navenek samý úsměv a světlo, uvnitř může být pořád místo, kde to bolí. I „velký den“ má svoje stíny. Pořád řeším pár věcí, které neumím rozlousknout. Někdy mě štve, že nemám nadhled, který bych potřebovala. Že se zaseknu někde v mezipolí.

Píšu to proto, že je mnohem lehčí vidět pozlátko než realitu. A já sama sobě přiznávám, že štěstí není absolutní. Nepřijde celé a hotové. Je to spíš mix – něco super, něco na houby. A obojí může existovat vedle sebe. Nemám na to kouzelnou větu. Jen víru v to, že je potřeba jít dál a být k sobě upřímná. A možná je právě tohle forma štěstí. Možná ne.

Vím ale jedno: od ledna se musím vrátit k terapii a vyřešit, co potřebuju. Práce na duši je ta nejtěžší, ale nedá se přeskočit. Naštěstí mě čeká víkend, během kterého se chystám pečovat jen o sebe a o náš domov. Připravit vánoční výzdobu, těsta na cukroví, ať máme s Cypriánem příští týden z čeho žít. Potřebuju se vyspat, jít do sauny a možná i na běžky – což je asi můj nejrychlejší dostupný recept na dosažení alespoň částečného vnitřního blaha.