Kina bývala místem, kde jsme se mohli plně ponořit do příběhu na plátně, bez rušivých vlivů okolního světa. Dnes se však zdá, že pravidla dobrého chování v kině se pomalu vytrácejí.
Nedávno jsem byl v kině na premiéře filmu Substance, ve kterém excelovala úžasná Demi Moore. Její herecký výkon byl strhující a film samotný představoval mistrovskou ukázku toho, jak lze prostřednictvím intimního příběhu zachytit komplexní lidské emoce. Bohužel mi však tento jinak mimořádný zážitek narušovalo neustálé proklepávání zad od člověka sedícího za mnou, což mi opět připomnělo, jak důležité je v kině respektovat ostatní diváky. Na nedávném promítání filmu Gladiátor II. se navíc stalo, že někdo celý film nahlas komentoval. A ačkoliv hlavní protagonista je opravdu sexy, probrat jeho vyrýsovanou postavu s kamarádkami můžeme u drinku v baru Forbina po promítání. Přemýšlel jsem, jestli už jsme zapomněli, jak se v kině chovat.

Mám pocit, že stojíme před krizí dobrých mravů. A nemyslím tím staromódní galantnost, jakou popisoval Jiří Guth-Jarkovský ve svém Společenském katechismu, ani přísná pravidla etikety podle Ladislava Špačka. Mluvím o něčem mnohem jednodušším a praktičtějším, o každodenním životě. Nejprve to byly koncerty. Mladší ročníky si stěžovaly na křik a tanec, možná nechápajíce, že právě to – samozřejmě v mezích respektu – patří ke koncertnímu zážitku. A teď přišla řada na kina, ale tentokrát v opačném směru.
Debaty na sociálních sítích a fotky z projekce Wicked
Debata mezi těmi, kdo považují kino za posvátné místo, kde se ani nejí, ani nepije a sotva se dýchá, a těmi, kteří se chovají, jako by byli doma v obýváku, trvá už dlouho. Teď se však rozšířila na sociální sítě a rychle se proměnila v generační souboj. Generace Z se zdá být přesvědčená, že je povoleno všechno, včetně vytahování telefonů a natáčení celých scén, které pak sdílí na internetu, kde se vedou dlouhé diskuze o nejlepších fotkách pořízených při sledování Wicked. Starší generace naopak žehrá na nedostatek respektu, stěžuje si na rušivé obrazovky a závislost na telefonech, která znemožňuje se na dvě hodiny odpojit. Tím se podkopává krása filmového zážitku, který vyžaduje ponoření se do příběhu. Kdo má pravdu? Pokud pomineme věkový faktor, který nikdy není tak jednoznačný, jak se zdá, myslím, že mám jasno.

Jak se chovat v kině
Podle mě není nikdy ospravedlnitelné vytahovat telefon, abychom si pořídili fotky nebo natáčeli plátno. (A proč taky? Můžeme počkat, až film, který chceme znovu vidět, vyjde na streamovací platformě, a často se klíčové scény začnou objevovat na internetu ještě dřív.) Co se týče ostatního, jako je popcorn nebo občerstvení obecně, záleží na druhu filmu, který sledujete. Pokud jde o speciální projekci nebo artový film, kde je přítomen režisér nebo část obsazení, je lepší občerstvení vynechat. Pokud je naopak příležitost neformálnější, pak je popcorn naprosto v pořádku – ovšem pouze za předpokladu, že nikoho nerušíte a neděláte nepořádek. Jednoduché, že?

Problém odcizení a závislosti
Jakmile si tato pravidla vyjasníme, je čas se zamyslet hlouběji. Proč je tak nepředstavitelné nedotknout se telefonu po dobu 90 minut až dvou a půl hodin? Proč nám přijde naprosto přirozené vytáhnout v temném sále malou zářící obrazovku a fotit vše, co nás zaujme? Tzv. popcornový mozek (ironicky příhodný název) nám brání se soustředit a plně zapojit. Je to problém – nejen v kině, ale i při ostatních aktivitách a dokonce i při formulování složitějších myšlenek. Řešení? Zkusme se podívat na celý film, aniž bychom se jedinkrát rozptylovali. To by mohl být dobrý začátek.