Co je komu do toho?

Jé sobotní dopoledne. Sedíme v showroomu jedné české značky s pánskou módou jen kousek od pěší zóny, já, Paľo a náš nejmladší syn. Za pár týdnů mu začíná střední škola a na tu bude potřebovat oblek. Čekají nás velké změny. A nemyslím tím teď jen školu. Jsem zvědavá, jak moc náročné pro něj překročení hranice dětství a dospívání bude, a právě tahle změna v oblékání to symbolizuje a dává všemu konkrétní obrys.

Vybíráme barvu, střih, typy kapes i knoflíků. Pokaždé když dojde na výběr mezi dvěma finálními možnostmi, se na mě obrátí: „Co myslíš, mami?“ a já se tetelím blahem. Že na mě dá, že ho zajímá můj názor. Protože co se oblékání týká, stává se to málokdy. Nejen toto dítko, ale vlastně všechny tři moje děti mají svůj styl a osobitý smysl pro módu. Úplně mimo pravidla. Ten nejstarší má dokonce svou vlastní značku oblečení, svoje vlastní trendy. O rady matadorky s více než třicetiletou zkušeností v módním průmyslu nestojí ani jeden. Ano, módní policie by je asi nepochválila, ale není to tak dobře? Kdo vlastně vymyslel všechna ta pravidla a proč? Že kabelka musí ladit s obuví, že zelená s modrou jsou jen pro blázny, že puntíky a proužky nejdou dohromady, že se bílá barva od září nenosí atd. atd. Dospělý život je svázaný tolika pravidly a předpisy, že je, myslím, v pořádku, když si aspoň v módě nenecháme diktovat co a jak. Nikomu tím neubližujeme, tak proč nepopustit uzdu SVÉ fantazii a nenastavit si SVÁ pravidla aspoň v tom, co a jak si oblékáme. V čem se MY cítíme dobře.