Co dělají spokojené páry jinak? Všimněte si, jak spolu mluví při hádce

Zapomenout vyzvednout zásilku je nepříjemné. Vyslechnout si kvůli tomu, že jste neschopní a nikdy se na vás nedá spolehnout, je ovšem něco jiného. Právě mezi výtkou ke konkrétní situaci a útokem na povahu rozlišuje Gottmanův institut, který se věnuje partnerským vztahům. Problém nastává, když se z toho druhého stane běžný způsob komunikace. 

Zkuste si všimnout, jak podobný rozhovor začínáte. „Vadí mi, že nákup zase zůstal na mně“ dává druhému mnohem jasnější informaci než „Ty myslíš jenom na sebe“. Můžete pak řešit, kdo zítra zajde do obchodu, místo abyste se dalších dvacet minut přeli o to, kdo je větší sobec. Nemusíte přitom mluvit dokonale klidně ani předstírat, že vás nic nerozčílilo. Pomáhá pojmenovat, co vám vadí a co potřebujete jinak. 

Stejně zbytečně umí ublížit posměšek. Obracení očí, napodobování partnerova hlasu nebo pobavené „to bys nebyl ty“ možná vypadají jako drobnosti. Gottmanův institut je ale řadí mezi projevy pohrdání. A věta „vždyť to byl jen vtip“ sama o sobě nespraví situaci, ve které se jeden baví a druhý se cítí poníženě.

Omluva nemusí pokračovat slovem „ale“

Uznejme, že při výčitce obvykle nemáme chuť okamžitě přiznat chybu. Spíš si vybavíme tři situace, kdy se podobně zachoval i partner. Jenže odpověď „a ty snad nikdy nic nezapomeneš?“ původní problém nevyřeší. Pouze k němu přidá další. Obracení viny proti druhému patří podle Gottmanova institutu k obranným reakcím, které domluvu ztěžují.

Přijmout svůj díl odpovědnosti přitom neznamená odsouhlasit všechno, co během hádky zaznělo. Můžete uznat, že jste nedodrželi domluvu, a zároveň se později vrátit k tomu, že vám vadil způsob, jakým s vámi partner mluvil. Pro začátek někdy stačí: „Máš pravdu, na tomhle jsme se domluvili. Mrzí mě to.“

A když už víte, že další věta bude jen o něco jedovatější než ta předchozí, klidně si dejte pauzu. Při silném rozrušení může být těžké v rozhovoru rozumně pokračovat, Gottmanův institut proto doporučuje čas na zklidnění. Zkuste třeba navrhnout: „Teď už se jen hádáme. Pojďme to dořešit po večeři.“ Důležité je se k tématu opravdu vrátit, jinak se může stát, že máte doma na chvíli ticho, ale zítřejší večer začne úplně stejně.

Nenechávají si pozornost až na výročí

„Víš, koho jsem dneska potkal?“ „Neuděláme si kafe?“ Ve společném životě zazní spousta vět, které nejsou nijak zásadní. Přesto je škoda odpovídat na většinu z nich neurčitým „hm“, zatímco dál sledujete telefon.

Gottmanův institut popisuje podobné drobné pokusy o navázání kontaktu jako příležitosti, při kterých si partneři mohou projevit zájem. Nemusí z nich vzniknout hluboký rozhovor, někdy stačí odložit mobil, podívat se na fotku nebo se zeptat, jak příběh pokračoval. Podstatná je právě opakovaná pozornost v obyčejných dnech. 

Samozřejmě nemusíte být neustále k dispozici. Po náročném dni můžete chtít chvíli klid a historka z práce počká. Rozdíl je i v tom, jestli řeknete „dej mi deset minut, pak mi to povíš“, a pak se opravdu zeptáte.

Zkuste si dnes všimnout jedné věci, kterou vám partner vypráví. Doptat se na kolegu, o kterém včera mluvil, nebo na schůzku, ze které měl obavy. Možná se rozhovor protáhne, možná skončí po dvou větách. Aspoň ale nebudete mít na konci večera pocit, že jste spolu zase probrali jen nákup a zítřejší budík.