5 důvodů, proč ženy ve vztazích ztrácejí samy sebe

Ženy v partnerství často zastávají roli těch, kdo vztah aktivně udržují: vyvažují emoce, hledají kompromisy a snaží se, aby věci fungovaly. Ne proto, že by jim na sobě nezáleželo, ale protože byly vedeny k přesvědčení, že láska znamená péči, přizpůsobení a empatii. Spisovatelka a terapeutka Beverly Engel tento vzorec popisuje jako fenomén „mizejících žen“ (disappearing women) a ve své knize Loving Him without Losing You (2001) popisuje, že se vzdávají „svého společenského života, času o samotě, duchovní praxe, přesvědčení i hodnot“. Jejich životy se postupně natolik prolnou s partnerovými, až v případě rozchodu nezůstane nic, k čemu by se mohly vrátit. Proč se to ale tak často děje právě ženám?

Role, které si nevybíráme

Jedním z hlavních důvodů mohou být hluboce zakořeněná sociální očekávání, která se projevují buď v rodině, nebo v prvních školních zařízeních. Už od útlého věku se tak dívky učí být hodné, ohleduplné a přizpůsobivé, zatímco chlapce společnost povzbuzuje k samostatnosti, rozhodnosti a sebeprosazení. Tento rozdíl ve výchově zásadně ovlivňuje, jak přistupujeme k sobě i druhým (a jaké role v dospělosti ve vztazích přirozeně přijímáme).  
Tradiční představy o tom, že žena má být pečující a muž spíš nezávislý, nevymizely ani s moderní dobou, byť v západním světě se tomuto stereotypu ostře vyhrazují mnohé státy na politické i společenské úrovni.

Dnes tak mnoho žen, kterým byla od dětství vštěpována spíše submisivní role, proto vstupuje do vztahů s nevyřčeným přesvědčením, že právě ony nesou odpovědnost za to, aby všechno hladce fungovalo. Jak ale pro Verywell Mind upozorňuje psychoterapeutka Satadeepa Som, přijetí tradičních genderových rolí může vést k tomu, že se ženy octnou pod tlakem naplňovat stereotypní očekávání, jak by se „správná partnerka“ měla chovat. A právě to může časem narušit nejen jejich autenticitu, ale i kvalitu vzájemné intimity.

Vztah jako náplast na nejistotu 

Ztráta identity ve vztahu může mít kořeny i v niterné nejistotě, která nemá s partnerem nic společného. Nízké sebevědomí, strach z opuštění nebo neustálá touha po ujištění o vlastní hodnotě často vedou k tomu, že ženy začínají ustupovat z vlastních potřeb a hranic ještě dřív, než je vůbec stihnou pojmenovat.
Jedním z častých vzorců je takzvaná spoluzávislost (codependency) – emoční závislost na vztahu, v němž žena hledá vlastní hodnotu prostřednictvím péče o druhého. Veškerou pozornost soustředí na partnera, jeho potřeby a nálady, zatímco ty vlastní odkládá „na později“. Jak potvrzuje studie publikovaná v roce 2023 v odborném časopise Scientific Bulletin of Mukachevo State University, ženy s tímto nastavením se nevyznačují pouze sebeobětováním, ale také snahou o kontrolu druhých a častým využíváním psychologických obranných mechanismů.

Naprogramované k blízkosti

Někdy stačí dotek nebo pocit důvěry a tělo začne automaticky reagovat. Hormon oxytocin, často označovaný jako hormon lásky, se uvolňuje při porodu, kojení i během fyzické intimity. Ve vztahu podporuje hluboké citové vazby, posiluje důvěru a přináší pocit bezpečí. Právě díky němu se ženy rychleji emocionálně připoutávají a přirozeně vyhledávají stabilitu v blízkosti druhého.  
Oxytocin však není jen spojencem romantiky. Pokud žena nemá jasně vymezené hranice, může tento hormonální mechanismus přispět k tomu, že začne vztahu přizpůsobovat víc, než by sama chtěla. V dobré víře pak odevzdává svou energii partnerovi, aniž by si všimla, že její vlastní prostor pomalu mizí.

Životní proměny

Mateřství bývá jedním z nejhlubších zlomů v životě ženy, a to nejen prakticky, ale i co se identity týče. Výzkumy potvrzují, že příchod dítěte velmi často spouští zásadní vnitřní proměnu, která se dotýká hodnot, priorit i každodenních návyků. A přestože je tato proměna přirozená, může být zároveň natolik pohlcující, že se někde mezi nočním vstáváním, nákupy a hledáním ztracených ponožek začne vytrácet i prostor pro ženu jako osobnost.  
Období péče o malé děti (případně ty dospívající) klade na ženu enormní fyzické, emocionální i organizační nároky. Vše se přirozeně točí kolem rodiny, a pokud žena zároveň přejímá většinu zodpovědnosti za domácnost, její vlastní zájmy, ambice nebo vztah k sobě samé ustupují do pozadí. I bez vnějšího tlaku může dojít k tomu, že se partnerství stane pouze jednou z dalších rolí, které musí plnit.

Když vztah pohlcuje

Klíč ke spokojenému, úspěšnému a šťastnému životu je však vždy možné ovlivnit v přítomnosti (nežli se snažit hledat chybu v dávné minulosti). Pokud je partner dominantní, manipulativní nebo emočně nestabilní, může žena postupně sklouznout do pozice té, která se jen přizpůsobuje. Začne žít v rytmu někoho jiného, ustupuje, aby se vyhnula konfliktu, a slevuje z vlastních potřeb, protože jinak by přišla o vytoužený „klid“.
Obzvlášť náročná je dynamika s narcistickým partnerem. Jak v knize Will I Ever Be Free of You? (2015) popisuje terapeutka Karyl McBride, takový vztah může být zpočátku velmi vzrušující a pohlcující… A to i v negativním slova smyslu. Partnerovy potřeby, představy a pravidla se stanou jedinými platnými, zatímco ty vaše začnou mizet. V takových vztazích je těžké být sám sebou, protože veškerá energie jde na udržení rovnováhy, která nikdy nebyla skutečně sdílená.

S partnerem je proto vždy potřeba mluvit o svých potřebách a snažit se nastavit společně systém, který pomůže rozdělit povinnosti podle schopností – nemusí se vždy jednat o systém 50/50, pakliže to není ve vašich silách, ale alespoň se maximálně přiblížit ideálu, který (částečně) dokáže naplnit minimální potřeby obou.
V praxi se může jednat o rozdělení domácích prací do určitých dnů nebo rozdělení péče o dítě tak, aby každý z partnerů mohl mít alespoň trochu času na sebe a své hobby.
Oddaný partner by se měl vždy dané potřeby vynasnažit maximálně naplnit a nesnažit se bagatelizovat každodenní povinnosti své partnerky, ať už je ženou v domácnosti, nebo pracuje (na rozdíl od něj) „pouze“ na částečný úvazek.