Miloš Urban, spisovatel

Pozval bych ji na výlet. Pominul bych pak, jak se tváří na můj prastarý vůz s přelepeným zpětným zrcátkem na pravé straně (jinak by upadlo). Hlavně že chce jet! Vzal bych ji na svůj oblíbený okruh v blízkosti hradu Kost. Je to dlouhý okruh, ale lze na něm sledovat různé živočišné druhy. Třeba mravence. A ty jsem si vygooglil předem, tak jí vysvětluju mravence, jsou to tři druhy, a dokonce se kanibalizují. Na svačinové skále si dáme svačinu: nealkopivo a salám bez housky, protože hubneme, takže bez housky. Ona vytáhne ředkvičky, ty má rád každý, i když není vege. Ale jak jsme na té skále, sklenička, v níž měla ředkvičky, nám spadne dolů a my slyšíme, že se rozbila. Ty jo, ty střepy, jak dlouho se budou v přírodě rozkládat? Ptá se ona nebo já, už nevím, ale líbáme se, protože na svačinové skále se po svačině člověk líbá, nic jiného nejde. Pak jedeme zpátky. Ona usne, protože je unavená. Já si pouštím techno, abych neusnul. Skončit to může jakkoli, protože to všemi způsoby skončilo už dřív. Velké tajemství.