Jana Bernášková, herečka a spisovatelka

Jedna z věcí, na které většinou ženy velmi úzkostlivě lpí, je čas. Čas strávený se svým miláčkem. Kde jsi? Kdy přijdeš? Stíháš? Proč jsi tam tak dlouho? Můžu jít s vámi? Půjdeš už domů? A proč zase jdeš do posilovny, hospody, na kolo, za kamarády? Všechny občas těmito otázkami na svou drahou polovičku zaútočíme, protože pro milostný vztah je přece důležité, abychom spolu trávili společný čas, milovali se a srůstali spolu. A v tom je ta prekérka. Mnoho mužů srůstat nechce. Ne proto, že by nás nemilovali, ale oni chtějí být pořád ti samostatní muži, kteří mají taky svůj život a přátele, své zájmy, sny a svou milovanou ženu. Muži nás milují, ale potřebují si od nás oddychnout, aby se na nás zase těšili. A tak je to i u nás žen. Je třeba si dávat svobodu a důvěru, abychom se zase mohli naplnění potkat doma a dát si zážitky a lásku. Takže podle mě je přeceňovaná síla společného času. Myslím si, že časy odloučení v nás vyvolávají více touhy a lásky než vynucené večery s miláčkem na gauči. Dávejme si navzájem prostor k nadechnutí, abychom v něm nalezli poklady, které přineseme domů, a mohli si o nich společně povídat. Nedělejme si z muže kamarádku. Na to jsou přece ženy – a jsou v tom mnohem lepší.