Jak ošklivé ode mě bude, když řeknu, že by jej bylo pro New York škoda. Brown se zkrátka pro Paříž narodil a každá jeho kolekce jen upevňuje jeho postavení mezi nejoriginálnějšími návrháři naší generace. Pusté místo po Alexandru McQueenovi a Johnu Gallianovi (poté, co opustil své místo v Dior haute couture) bylo konečně zaplněno, a móda se projednou zase proměnila v pohádkové místo, kde se dá snít a kde si můžeme hrát. Jak jinak nazvat kombinaci amerického plesu středoškoláků, Popelky a pařížské opery (a trochy lidového folkloru)?
Jak by začínala tato pohádka? „Byl, nebyl jeden styl, preppy – sportovní, klasický a relativně strohý, a ten se jeden Američan rozhodl předělat k nepoznání.“ Stejně tak, jako je dům Margiela znám svou nekonečnou schopností dekonstruovat trenč na tisíc způsobů, Brown je schopen udělat to samé s kostýmem, a to tak, aniž by se musel stát součástí avantgarde hnutí. Nylonové trenče se proměnily v krátké a-line kabáty kopírující plesové sukně s gigantickou mašlí na zádech nebo masivní kabáty v pierotovkém stylu vzadu s dresovým číslem – Andre Leon Talley by je miloval! Postavu klauna z francouzského folkloru jsme mohli vidět takřka všude, jen ne v černobílé. Popelkovský říz v podobě zlatého vyšívání na dresech, korzetového šněrování na crop sakách a úzkých sukních v kombinaci s elementy street subkultury (can those briefs BE any higher?!) byly dokonale camp!