Schiaparelli po setmění

Přehlídka Schiaparelli tentokrát připomínala spíš exkluzivní noční klub než klasický módní salon. Publikum obklopovalo členitou runway usazené u drobných stolků, nad nimiž se v tlumeném světle rozlévaly křišťálové lustry. Atmosféru po setmění podtrhoval hlas Barbry Streisand z reproduktorů, zachycený během jejího vystoupení z roku 1962, kdy při skladbě Cry Me a River improvizovala: „This is my boyfriend’s suit. Ooh! The herringbone just bit me! “

Nebyla to náhoda. Celá kolekce Daniela Roseberryho se totiž vracela k jednomu z nejzásadnějších archetypů módního domu: ikonickému Schiaparelli saku.

Tam, kde Coco Chanel — historická rivalkyně Elsy Schiaparelli — proměnila kostýmové sako v téměř stejně pohodlný a nenápadný základ šatníku jako cardigan, Schiaparelli zvolila opačnou cestu. Její saka fungovala jako nositelná surrealistická plátna, na nichž se objevovaly fantaskní motivy vytvořené ve spolupráci s umělci, jako byli Jean Cocteau nebo Salvador Dalí. Nebyla určena k tomu, aby splynula s davem. Naopak. Ženy je oblékaly k večeři a právě jejich horní část se stávala hlavním vizuálním momentem.

„Spodní část byla vždycky jednoduchá, protože pod stolem ji nikdo neviděl. Všechno nad stolem mělo přitahovat pozornost, “ vysvětlil Roseberry. Právě z tohoto principu podle něj postupně vznikla i charakteristická estetika Schiaparelliho výšivek.

Roseberryho současná interpretace pracuje s hutným sametem, který zdobí spletité černé výšivky, i s růžovým saténem evokujícím povrch posetý drahokamy. Večerní sako se znovu dostává do centra pozornosti — jen s tím rozdílem, že dnešní žena ho už nevnímá jako součást přísně definovaného dress code. Stejně samozřejmě může doprovodit jednoduché kalhoty či sukni jako džíny.

Od Schiaparelliho bychom ovšem jen těžko čekali klasický model z pětikapsového denimu. Roseberry se přesto snaží rozšířit neformálnější stránku ready-to-wear nabídky. Impulzem se stala i konverzace s Bellou Hadid poté, co na filmovém festivalu v Cannes oblékla jeho dnes již ikonickou interpretaci šatů Jane Birkin z broderie anglaise, které modelka nosila obráceně.

„Když jsme to zpětně probíraly, zeptala se mě, jestli bychom z toho mohli udělat samostatné kusy, “ vzpomíná Roseberry. Výsledkem je tentokrát pletenina: původní silueta se rozpadá na jednotlivé topy a sukně, které působí uvolněněji, ale stále si zachovávají rukopis couture.

Sám návrhář je momentálně v tréninku na New York City Marathon a své odhodlání bere doslova — doprovází ho výrazné číro. „Chtěl jsem něco jednoduchého a aerodynamického, “ směje se. Stejnou filozofii lze ostatně vystopovat i v jeho nové řadě strečových koktejlových šatů. Jejich hladké, tělo kopírující linie odkazují k večerní tvorbě amerického návrháře Geoffreyho Beenea a ukazují Roseberryho schopnost přenést dramatickou energii couture do praktičtější podoby.

Právě v tom spočívá jeho současný přístup k Schiaparelli. Ready-to-wear nemá být vůči haute couture protikladem, ale její sofistikovanější, každodennější ozvěnou. „Klientka chce destilovanou verzi couture, ne úplně jiný návrh, “ říká Roseberry. „Beru ji tedy jako stejnou ženu — jen v jiné části života, v jiném koutě její mysli. “

Důkazem jsou i výrazné prsní pláty zapracované do pruhovaných body-con šatů a dalších modelů, které návrhář převzal ze své červencové couture kolekce. Jejich původ lze vystopovat až k oslnivým stříbrným šatům inspirovaným Marilyn Monroe, jejichž povrch působil, jako by světlo vycházelo přímo zevnitř.