Sbohem, mé lásky ze skříně

PSYCHICKY I FYZICKY VYRŮST Z KALHOT

Nedávno jsem své přítelkyni, módní návrhářce Haně Zárubové, popisovala jedny ze svých oblíbených kalhot. Mají teplákovitý střih, speciální záševky a nezničitelný materiál, který je pořád v kondici. Nosím je už dvanáct let. „Prosím tě, ty nenos. Posunula ses, tohle už nejsou kalhoty pro tebe,“ řekla mi. Ona sama ke svému šatníku přehnaně sentimentální vztah nemá. „Čím jsem starší, tím mám větší problém s tím, kolik mám věcí. Ať už jde o krabičky na svačiny v šuplíku v kuchyni, zásoby čajů, nebo počet triček. Chci mít ve skříni místo, aby se mi do ní vešly nové věci, které si opatrně pořizuji. Snažím se být důsledná, co jsem neměla rok na sobě, nepatří do mojí skříně. Až na nějaké výjimky v podobě výrobních vzorků jsem nekompromisní. Mám dvě kamarádky, kterým své vyřazené věci dávám. Věřím, že ve věcech je skrytá energie, a nechce se mi je vyhazovat do kontejnerů na textil. Tím, že je dám konkrétnímu člověku, jim vlastně prodlužuji život,“ říká Hana Zárubová.
Nad jejími slovy jsem přemýšlela a vzala si je k srdci. V těch kalhotách, které už mají svá nejlepší léta za sebou, už tedy nechodím do práce. Vlastně jsem se rozhodla, že se jich zbavím. Ale ještě je chvíli ponosím aspoň doma. Ostatně, na „na doma“ bych si mohla zřídit speciální skříň. Možná by mi pomohlo jasně si přiznat, že jde o eufemismus pro věci v mezifázi, které bych měla vyhodit, ale ještě to nedokážu.

SCHRÁNKY NA POCITY

Citová pouta k věcem vznikají v dětství. Ve dvou letech možná nechápeme pojem vlastnictví, ale rozhodně ho cítíme. To se vyvíjí v náklonnost a emoce, jako je žárlivost a vztek, které mohou děti pociťovat, když jim dotyčný předmět někdo sebere. V období dospívání se vlastnictví začíná rozšiřovat do pocitu vlastního já a může pomoci zvýšit sebevědomí. Ztráta předmětů, které si spojujeme s pocitem vlastního já, může zažehnout bolest a až pocit neštěstí. Je přirozené cítit k určitým věcem pouto, hlavně k předmětům, ke kterým se vážou silné vzpomínky, ale někdy se připoutanost může zvrhnout. Vzpomínky pak mohou být přítomny téměř ve všem, co člověk vlastní. Jistě že do sběrných kontejnerů nemohou putovat první dupačky vašeho potomka, svatební šaty nebo třeba tričko od první lásky. Ale pokud je takových zásadních předmětů mnoho, může to ukazovat na jistý obsedantní návyk. Podle psycholožky Shakaily Forbes-Bell, která se zabývá psychologií módy, hromadění patří do stejného ranku jako nadměrné utrácení či nutkavé nakupování, jde o svého druhu závislost. „Hromadění majetku i nakupování může na chvíli takovým lidem uklidnit jejich labilní emoce. Mohou dotyčnému poskytovat pocit identity a vlastní hodnoty,“ říká. Ale ve skutečnosti málokdo z nás trpí chorobným hromaděním v takovém rozsahu, že bychom se mohli stát aktéry hrůzostrašných reality show jako je Po krk v odpadcích, jen se zkrátka nechceme vzdát svých věcí a nashromážděných vzpomínek.

ÚKLID JAKO DUŠEVNÍ OMLAZENÍ

Proces čistky v šatníku může být osvobozující a terapeutický. Velkou průkopnicí, jak zbavit náš domov nepotřebných věcí, je dávno známá Marie Kondo. Její přístup je na můj vkus až příliš radikální, navíc i ona po dětech obrátila. Nicméně její otázka, s jakou doporučuje přistupovat k třídění šatníku, zůstává namístě: Přináší mi toto radost? Pokud ano, jde o věc, která může v šatníku setrvat, pokud ne, musí letět. Já bych k tomu snad ještě přidala otázku: Vejdu se do toho ještě někdy? Držet si ve skříni nepoužívané věci je důkazem přehnaného lpění na minulosti, namísto přijímání přítomnosti (včetně svého porodem a věkem změněného těla), vlastně to má hluboký duchovní rozměr. „Každý z nás má doma několik skříní – na potraviny, na oblečení, na boty, na dokumenty, ale i skříň s kostlivci. Patří sem třeba nepříjemné dokumenty, předměty od expartnerů, ukončené záležitosti, nenošené oblečení, šperky, boty, zkrátka vše, co nechcete řešit, ale nedovolíte si to vyhodit. Znám to z vlastní zkušenosti, že někdy nechávám vyhnít věci, že se vyřeší samy. V tu chvíli je nejlepší položit si otázku: Proč si doma vytvářím hřbitov ve skříni,“ ptá se interiérová designérka a lektorka feng-šuej Olga Bušková. Věří, že úklid kolem sebe rovná se úklidu v hlavě. „Nepotřebná věc je vše, co nemáte rádi a nepoužíváte. Pokud se nějaké nepotřebné věci nemůžete zbavit, zeptejte se sama sebe: Proč si stále potřebuji tuto věc nechávat v životě a čeho se bojím? Rozzáří toto oblečení moje současné já? A představujte si, jak vám s každou vytříděnou poličkou roste životní síla a energie,“ dodává. Vytřídění nepořádku v šatní skříni není jen fyzický, ale také duševní proces, který umí působit jako psychické omlazení.

Je načase si přiznat, že už nejsem rozjásaná studentka, ani nesebevědomá holka, která hledá své místo na světě. Že sice tohle jsou šaty, po kterých jsem kdysi toužila, a tohle je taška, kterou jsem chodila tři měsíce obdivovat, než jsem ji koupila, ale nemusejí být navždy součástí mého života. Posloužily a teď mohou jít. Že přijímám to, kým jsem se stala, může začít tím, že řeknu definitivní sbohem deset let starým tričkům. Která jsem navíc devět let neměla na sobě.