POV: Proč se Emily in Paris nikdy nestala novým Sexem ve městě

Pomineme-li hrdinku a její americký cringe, který bolí tak, až začíná bavit, zásadní problém spočívá v nepochopení samotné podstaty pařížského stylu. Ten byl vždy založený na nenucenosti, přirozenosti a zdrženlivé nonšalanci. Pařížanky nikdy nepotřebovaly křičet, aby byly vidět. Emily in Paris se však vydala opačným směrem. Bylo zde vše a najednou: když proporce a silueta, tak viditelné na míle daleko, když printy, tak do očí bijící. Hrdinčiny looky evokovaly bezvýznamný maximalismus, který si pletl hlasitost se stylem. 

Styling seriálu se od první epizody snažil o grandióznost za každou cenu, a byť se určitým způsobem jednalo o zrcadlení charakteru hlavní hrdinky, přestal se časem rozvíjet spolu s ní. Výsledkem byly hlasité barvy, střetávající se potisky a statement kousky, které spolu nekomunikovaly, ale bojovaly o pozornost. Móda se zde vymkla kontrole. Nebyla nástrojem vyprávění, ale chaosem, který přehlušoval vše ostatní. Každý outfit křičel „dívej se na mě“, stejně jako samotná Emily, která tak působila jako ztělesnění klišé.

Právě v tom tkví jeden z největších rozdílů oproti Sexu ve městě. Patricia Field tehdy vytvořila styling, který byl odvážný, ale zakořeněný v osobnosti Carrie Bradshaw. Oblečení pomáhalo definovat charakter, jeho vývoj i emoce. Kombinace vintage kusů ze secondhandu a módních přehlídek a nekonvenční styling zcela obyčejných věcí obstály ve zkoušce času. Mnohé její outfity by dnes působily stále relevantně a stylově, ne jako hollywoodský kostým pseudofashionistky. 

Je také důležité zmínit, že Field byla schopna propojit osobnost herečky Sarah Jessicy Parker s postavou Carrie Bradshaw, a našla tak styl, který padl oběma jako ušitý. Kdežto v tomto případě se hrdinka hledá mezi haute couture glamem, excentrickým maximalismem a naleštěným business lookem již několik sezón.  

Právě to však byl osud seriálu Emily in Paris. Styling odváděl pozornost od postav místo toho, aby je prohluboval. Volil wow efekt místo vkusu, virální moment místo autenticity. Ano, outfity se šířily po sociálních sítích, ale nevytvořily žádný nadčasový efekt, pouze krátkodobý vizuální hluk kusů samostatně krásných, ale špatně vybraných pro danou postavu.

Ironicky však seriál našel zcela novou stylovou ikonu, a to Sylvii Grateau v podání Philippine Leroy-Beaulieu. Její šatník byl precizní a konzistentní – odrážel sebevědomí a přirozenou eleganci. Nepotřeboval křičet, aby zaujal. Právě ona ztělesňovala skutečný pařížský styl: klidnou autoritu, smyslnost a přirozenou eleganci. V kontrastu s Emily působila jako jediný hlas rozumu v módním karnevalu.

Šatník Emily a potažmo i celý seriál tak selhal ne proto, že by byl málo módní, ale proto, že si designéři spletli módu s kostýmy. Naleštěnými, uhlazenými a bez prostoru pro imaginaci. Looky jako by vypadly z luxusních editoriálů nebo přehlídkových mol. Místo stylu tak seriál nabídl vizuální chaos (byť správně hollywoodsky naleštěný) a místo nadčasovosti virální křik. Úspěšný, populární u určité kategorie diváků, ale ani zdaleka se nepřiblížil tomu, v co jsme doufali…