Pařížský fashion week: triumfy, zklamání, nové začátky

Kolekce zosobňovala vše, co Ford přinesl do světa módy – noblesní eleganci a chladnou smyslnost, připomínající až atmosféru (a hrdiny) filmu Gattaca. Ackermannova snaha diváky svést, jak řekl ve svém interview, se podařila na jedničku, jelikož sama Anna Wintour věnovala designérovi aplaus vestoje.  Aplikoval Fordovy vzory z let jeho působení v Gucci a Yves Saint Laurent, které „vrátil domů“ – halstonovské kaftany, splývavé šaty a ostré obleky. A barvy! Hodně barev. Kolekci sice dominovala černá a bílá, avšak nesměly chybět Fordovy oblíbené odstíny žluté, „Bowieho“ modré, zelené a rudé v podobě koženého kabátu, který ukradl veškerou pozornost diváků. Ackermann nás svedl – bez glamu, výstřednosti a extravagance.

Sarah Burton měla zase svou premiéru v Givenchy. Byl to osud – dům, který najal v roce 1996 tehdy začínajícího Alexandra „Lee“ McQueena, byl zkrátka Burton souzen. 
Ta, coby návrhářka uctívající nepsaná pravidla a kodexy, sáhla do archivu. Nikoliv však do Breakfast at Tiffany's, ale úplně na začátek – jako předlohu použila vůbec první show domu Huberta de Givenchy z roku 1952. Jak bývá v branži zvykem, všechno staré se smete ze stolu (neboli se maže celý instagram) a začíná se nanovo. I přes očekávání se Burton zcela nevěnovala Hepburn, kolekce byla plná čistých linií a jednoduchých, černých kusů, jelikož záměrem bylo soustředit vše na siluetu, která je poznávacím znamením domu.
Jednoduchá elegance byla gró, avšak ta se za šedesát let již nedala považovat za novelitu. Minimalismus byl aplikován sto a jedenkrát v jiných domech a s větším úspěchem. Burton však není žádný nováček a ví, že musí nabídnout něco víc než jen dívku v malých černých. A byť už teď zcela jistě fast fashion řetězce kopírují její tylové šaty a síťované topy s logem, bude muset okouzlit mladou generaci něčím silnějším – ta se totiž nenechá opít croissantem (ani tím od Tiffanyho).

Hned dalším úspěchem byl debut Juliana Klausnera, nového kreativního ředitele domu Driese Van Notena, jehož zakladatel dům opustil vloni. Klausner pojal svou roli zcela jinak – nepátral hluboko v archivech, jak tomu bylo u Burton a Ackermanna. Klausner v domě pracoval po boku Notena dlouhých šest let předtím, než převzal kormidlo. A byl to nepochybně správný výběr. Klausner miluje operu, divadlo a zkrátka jeviště (stejně jako jeho předchůdce), což dokonale přenesl do dramatických statement kusů své debutové kolekce. Velké proporce, statement detaily, odvážná kombinace textur a barev – jevištní kostýmy na každodenní nošení. Strohé linie zastínila hravá textura a detaily, které nabídly asi nejlepší interpretaci moderního eklektismu. Byl to Dries, ale trochu jinak – mladší a odvážnější.

Co se Chloé týče, bylo to jako vrátit se zpět do boho 60. a 70. let, kdy se tento unikátní styl formoval ze second hand pokladů nalezených v zákoutích Portobello Road.
V kolekci byla cítit autenticita – viktoriánské kabáty, staré kožešinové štoly po babičce, maxišaty připomínající noční košile a kožené kalhoty s nízkým pasem (protože punk's not dead!). Přehlídka byla snem každého nostalgického romantika – speciálně mileniálové, co vydrželi na vintage vlně, se nemohli kolekce nabažit. Ano, možná se nejednalo o žádnou velkou novelitu v rámci designů, ale proč nepřivést zpátky k životu to, co vyvolává tak silné vzpomínky a dává prostor osobitému stylu ve jménu udržitelnosti, nad kterou jsme po letech greenwashingu mávli rukou…

Když už mluvíme o autenticitě, kolekce Marie Grazie Chiuri patřila tentokrát Virginii Wolf a jejímu hrdinovi Orlandovi – esteticky nevyčerpatelné studnici inspirace. 
Chiuri již několik sezón čelila kritice za přehnanou komercionalizaci a simplifikaci designů, které se dokonce opakovaly. Tuto sezónu kreativní ředitelka domu Dior příjemně překvapila – nejenže byla kolekce tentokrát svěží a výrazně stylingově propracovaná, ale i scéna byla dramatičtější. 
Chiuri potvrdila svou schopnost přepracovat menswear kusy do dámského šatníku tak, aby balancovaly (či spíše stály velmi pevně) mezi formálním a ležerním a evokovaly sofistikovsnou feminitu s nádechem aristokracie bez jediné známky (laciného) sex-appealu. Edwardské žaboty, renesanční dublety a kusy připomínající středověké brnění nás vzaly na výlet do minulosti, kterou Chiuri bravurně interpretovala do dnešního jazyka. Do toho všeho aplikovala DNA domu i rukopis všech (!) svých předchůdců, jejich slavné elementy tvorby, které přetvořila „k obrazu svému“ – Gallianova saddle bag, bílé topy a trička Gianfranca Ferré, ba i „new look“ samotného mistra zakladatele. 
Beze sporu se jednalo o zatím nejodvážnější a také nejlepší kolekci Marie Grazie Chiuri.