MBPFW: Petra Ptáčková

Vaše nadcházející kolekce ve třech slovech

Pragmaticky heboučce-drsný romantismus.

Jak vzniká nová kolekce?

Začíná jedním nápadem (nebo jedním kusem), a následně se rozrůstá o další modely, nebo jde o jednotný koncept, kdy vše vzniká naráz? Někde napůl cesty, zásadní je nějaký impuls, a ten většinou nepřichází při té oficiální „návrhářské činnosti“, ale spíše když dělám cokoli, jen ne to. Je důležitá akce, pohyb, při tom v hlavě vše vzniká, mně bližší, více spontánní formou.
Siluety moc nekreslím, obecně to pak svádí k tomu být příliš konkrétní, hned od začátku. Řeším hodně technické provedení, technologii, vznik nebo úpravu, opravu samotných materiálů, a to je snad to zásadní, co mě může nějak omezovat při tvorbě – zdroj materiálu, ať už jde o přízi, nebo pak finální tkaninu, pleteninu. To omezení se mi vlastně líbí, je to větší oříšek, muset si poradit s tím, co máte; pokud nemáte, jdete si to vyrobit. V rámci nějaké udržitelnosti mi to dává naprosto smysl.
Po delší odmlce jsem se potřebovala podívat zpět do svého archivu, což nikdy nedělám, protože byla vždy potřeba tvořit prakticky z nuly. 
Hlavní důvod bylo vůbec si načíst svůj rukopis a co se tam za tu dobu přimíchalo.

Jaký je váš „go-to“ oděv, který definuje váš styl?

Tréninkové martial art kalhoty na gumu, které vlastně působí celkem slušně, lépe než tepláky, takže to prostě vezmu od tréninku po dílnu až po vernisáž a život je jednodušší… Pak taky moje super rozpadající se merino triko, které je svými dírami současně to nejvíc hot, co nosím. (smích) Styl je to rozhodně uvolněný, sportovně laděný s nedbalou elegancí, s esencí hip hopu, punku a karate kid.

Co preferujete – monochromatický minimalismus, nebo (dobře kurátorovaný) maximalistický eklektismus?

Nevím, jestli jsem eklektická; minimalistka, byť bych někdy hrozně chtěla, bohužel taky nejsem. Bude to asi něco mezi. Vše zabalené v lehce neřízeném chaosu, který ve finále vypadá kurátorovaně.

Jaký kus oblečení by neměl chybět v šatníku žádné ženy (nebo i muže)?

Hm… Košile, nezažila jsem nikoho, komu by „uniforma“ nezvedla styl. A košile je základ, ať už jste třeba skaut a chodíte přespat do lesa se sekyrou. Košile všechno vynese na jinou úroveň, není ale formální jako sako.

Co je nejsložitějším aspektem návrhářské profese a co na ní máte nejraději?

Samotný fakt, že oblékáte živou bytost, co se hýbe, má každá individuálně své zvyky, nároky, nepřesnosti a krásný nedokonalosti, pro mě z tohoto oboru dělá něco výjimečného a poměrně složitého. Ale jak říkáme s jednou paní krejčovou – ještěže nejsme doktoři, nikoho neřežeme, nesešíváme, máme vlastně pohodu. (úsměv)

Vzrůšo je, když to někdo nosí, hýbe se v tom neomezeně, když stříhám střih z nuly, který se vůbec nepodobá něčemu jako oděv, a pak se to zvedne do 3D tvaru, spojí se pár hran k sobě, a najednou tam stojí ten obal na tělo. Vzrůšo je fakt, že díky mému kusu oblečení má třeba někdo dneska jinou, snad jedině lepší, náladu. Díky tomu si třeba víc věří a podle toho se mu formuje svět kolem něj.

Jaký kousek máte aktuálně na wishlistu?

Ráda bych se dokopala k tomu koupit si nové tenisky, jinak si chci spíš pořídit konečně vlastní bicí.