V backstage jsme mohli zblízka sledovat zrod třiadvaceti looků, které balancují na hraně mezi naprostou destrukcí a křehkou krásou. Kohout se tentokrát odvrací od svých dřívějších romantických scén inspirovaných filmem či výtvarným uměním. Jeho nové modely, zahrnující šaty i krátké balonové sukně, působí, jako by se rozpadaly a ztrácely svou formu.
A jak toho dosáhl? Především díky surovým střihům a třepícím se látkám, výrazným mašlím a vystřihovaným květům. Celkový dojem umocňuje výrazný materiálový kontrast, kde vedle sebe stojí luxusní satén, brokát, krajka či koženka, doplněné o tyl a vyšívané flitry. To vše je zasazeno do dramatické barevné palety, kterou definuje napětí mezi černou, červenou, bílou, stříbrnou a fialovou.
Příběh Martina Kohouta je sám o sobě ztělesněním punku. Jako samouk bez formálního módního vzdělání si dokázal prorazit cestu na vrchol české scény pouze silou své vize. Od dob, kdy sbíral inspiraci u Fridy Kahlo nebo v Alence v říši divů, se nyní posouvá k hudbě jako klíčovému zdroji, což může být v jeho tvorbě zlomovým bodem.
Pokud toužíte po kousku, který vyjadřuje, že nehodláte „stát v řadě“, jednotlivé modely jsou po domluvě k prodeji v designérově holešovickém showroomu. Jedno je jisté: Kohoutova cesta od opulentních rób pro červený koberec k surovému punku potvrzuje, že oděv je pro něj především prostorem pro nekompromisní sebevyjádření.
David Brooks řekl: „Ve věku informací je zapomínání stejně důležité jako zapamatování.“ Proto si z tohoto medailonku pamatujte klidně jen úplně poslední informaci. A pokud si budete chtít zahrát, víte, kde mě najdete…
Fernando Echeverría a poezie řemesla
Ženy české módy: Zdenka Buriánková a Petra Hoštická
Chanel a Blazy: Dočkáme se konečně pánské kolekce?