Roseberry vskutku bravurně vychází z archivů, které implementuje pouze symbolicky, nikoliv doslovně, a to pokaždé tak trochu z jiného úhlu. Kolekce Icarus měla mnoho zlata, textur imitujících křídla a šikmé plachty odkazující na řecký mýtus.
Vlnitá róba s tylovou sukní byla reinterpretací kusu z 50. let, který se od zakladatelky inspiroval sám Balenciaga. Byly zde i kusy připomínající drapování a „bias cut“ neboli šikmý střih, kterým dal Roseberry výraznější texturu. Objevila se i vypasovaná saka a peplum se srstí, mašle, perly a spoustu, spoustu ruční výšivky!
Právě ty byly Roseberrymu vytýkány (a nejspíš ne poprvé) – podle módní kritičky Sarah Mower nepatří do modernity, ke které se návrhář aktivně hlásí. Korzety jsou podle ní přežitkem, který měl svůj vzestup (ze společensky-politických důvodů) v 50. letech, avšak do moderní společnosti coby symbol ženského útlaku nepatří.
Zde bychom pochopitelně mohli vést pře o tom, zda korzety oním symbolem byly oprávněně. Minimálně Valerie Steele by totiž oponovala, a tento argument by neustál u Muglera. Roseberry je však vnímá jako neoddělitelnou součást historie domu, symbol ženství, feminní krásy napříč dobou, a byť pro mnohé byly středobodem jeho kolekce, nebylo tomu tak.
Hlavní roli zde hrál dialog mezi historií a modernitou haute couture, které se vzájemně doplňovaly a někde se rozdíl mezi nimi i zcela stíral… Inovativní přístup uchovávající surrealistického ducha estetiky domu se vždy dechberoucími detaily a přidanou hodnotou v podobě historických referencí je modus operandi, ve kterém Roseberrymu stále není nikdo rovný.