Kult těla má svůj prapůvod už do jisté míry v Diorově New Look – oslava ženského těla tehdy optikou dnešní doby vypadala trochu jinak. Ultra úzký pas byl v poválečné době vítanou proměnou oproti uniformnímu, neformálnímu looku válečné (a dozajista velmi hladové) doby.
Nejednalo se však o svazování ženského těla, jak by si New Look estetiku mohli mnozí vyložit. Šlo pouze o umocnění ženskosti a šarmu zahalené do vznešené elegance.
Perspektiva estitky zimní haute couture kolekce se od této myšlenky také odráží, jen trochu po svém. Maria Grazia Chiuri tuto myšlenku interpretovala do novodobého jazyka – athleisure. A to strategicky před zahájením olympijských her, startujících v Paříži již 26. 6.
Nebyla to však vůbec sázka na jistotu – propojení vysokého krejčovství, vždy spojovaného se složitými vrstvami, komplikovanou texturou a strukturou šatů tentokrát silně vybočilo z narativu. Místo něj jsme viděli tógy a peply, vyrobené z (drumroll, prosím) žerzeje – materiálu, který bychom si s haute couture jen těžko asociovali.
Zde vyvstává otázka, zda se jedná o velmi inovativní krok v rámci haute couture. Inu, stejně kontroverzní krok provedl kdysi Ted Lapidus, který do světa vysoké krejčoviny vnesl „prostý“ denim.
Není to totiž poprvé, co kolekce domu Dior působí až moc jednoduše a „tiše“ ve srovnání se svými kolegy jako Thom Browne, Schiaparelli nebo Robert Wun. Zdá se, že se skrze zadní vrátka vytrácejí ze světa glamouru (na který asi plně rezignují) a naopak ukotvují své domy v „každodenním“ couture, který si osvojili hráči jako Chanel nebo Balenciaga.
Tento možná (pro dům ekonomicky) pragmatický krok však rmoutí starou generaci (aka dinosaury předchozího milénia, do jejichž řad spadám i já), a to především kvůli nenaplněné žízni po „starém dobrém“, dechberoucím couture, vyvolávajícím husí kůži (nebo alespoň nějaké emoce) už jen při pohledu na kolekci z obrazovky svého digitálního průvodce fashion weekem. Možná až moc velká cena za pragmatismus…