Jeanne Paquin, návrhářská ikona ve stínu mužů…
Paquin Dress, George Barbier Pochoir, 1912
Paquin Dress, George Barbier Pochoir, 1912
Byť bylo jméno Jeanne Paquin na pozadí jejích mužských současníků – Charlese Fredericka Wortha a Paula Poire téměř zapomenuto, byla francouzská návrhářka, narozena 23. června 1869 jednou z nejdůležitějších představitelek Belle Èpoque Paris. Již od raného věku pracovala jako švadlena v prestižním domě Rouff, kde rychle získala pozici manažerky ateliéru. Svůj vlastní dům si založila až díky manželovi – René Jacobovi (přezdívanému Paquin), který vlastnil módní dům Paquin Lalenne s pánskými oděvy. Těsně před svatbou v roce 1891 pár přejmenoval tento podnik na „Paquin”, a nová éra domu tak mohla oficiálně začít – s Jeanne coby kreativní ředitelkou a Reném v roli manažera a správce.
Na začátku tvořila designérka šaty v tehdy módních pastelových barvách, ale velice rychle adaptovala do svých kolekcí černou, která byla do té doby považována za striktně smuteční. Její genialita spočívala v bravurním propojení barev, textur a dekorativních elementů jako flitry nebo kožešiny, na které se dům specializoval. Stejně jako Worth se i ona inspirovala historií, kdy jejím oblíbeným obdobím byla éra Francouzské revoluce a Thermidorský převrat. Konkrétní modely však vycházely ze stylu legendárních žen minulosti, jejichž odkaz ve svých šatech reinkarnovala. Kombinovala při tom umělecké a architektonické elementy neoklasicismu, rokoka i římskou togu. Do svých návrhů zapojovala také prvky orientu a zámořských kultur – jedním z jejích nejznámějších kusů byly také „Tango” šaty. Věrnost klientek ale získala hlavně díky schopnosti přetvářet své kolekce dle jejich konkrétních požadavků – příšerně úzkou „hoble skirt”, ve které bylo takřka nemožné se volně pohybovat, rozšiřovala skrytými záhyby. Aktivně propagovala pohodlný a praktický styl, který se dal nosit během celého dne i na večerní akci, čímž vytvořila dokonalé zázemí pro příchod „malých černých” od Chanel.
Paquin byla jednou z prvních návrhářek, která využívala veřejných akcí k účelům vlastní propagace. Své modelky posílala do opery nebo na dostihy v nejnovějších kolekcích pro upoutání pozornosti. Často se proto stávalo, že několik žen mělo na sobě ten večer stejné šaty. Dnes bychom to vnímali jako faux pas, ale tehdy se jednalo o velmi efektivní marketingový tah – budil dojem prestiže a popularity domu mezi vyšší třídou. Coby jedna z prvních také expandovala do zahraničí. Zatímco se jiní návrháři pyšnili svou pařížskou exkluzivitou, dům Paquin se rozrůstal o pobočky v Buenos Aires a Madridu. Zároveň posílala své kolekce na americká turné, kde sbírala chválu a nové příznivce. Krom přehlídek modelky nosily její kusy i na ulici za bílého dne, a lákaly pozornost extravagantními růžovými a fialovými parukami. Právě proto ji v roce 1913 New York Times popsal jako „nejkomerčnější umělkyni světa”.
V roce 1920 odešla do důchodu a správu domu předala své asistentce. Po smrti zakladatelky v roce 1936 podnik často měnil návrháře, kteří následně přelétali z jednoho domu do druhého. S koncem druhé světové války dům upadl do zapomnění, jelikož veškerá mediální pozornost se přeorientovala na novou vycházející hvězdu haute couture, Christiana Diora. V padesátých letech se dům dokonce spojil s House of Worth v naději zachovat dědictví obou zakladatelů naživu, avšak to se nepodařilo. Oba domy tak byly 1. července roku 1956 oficiálně uzavřeny.
Dnes zní její jméno jen velmi zřídka, a to i přesto, že se za svého života prosadila coby velmi talentovaná návrhářka i úspěšná podnikatelka. Její průkopnický status byl navíc pohlcen slávou Chanel a smyslná červená se stala poznávacím znamením Valentino.